Kniha je studií ke Kantově teorii krásna. Autor zasazuje Kantovu teorii do historického kontextu, když poukazuje na rozdíly v pojetí krásna u Kantových předchůdců (Baumgarten, Burke) a následov-níků (Schiller, Hegel). Kantova koncepce je tak představena jako významný předěl ve vývoji estetiky. Autor poukazuje také na vnitřní souvislost Kantovy teorie krásna s jeho pojetím jednání a s jeho teorií poznání. Knihu lze chápat i jako systematicko-filosofický pokus o vyjasnění základních struktur, konstitutivních z hlediska naší zkušenosti s krásnem.