Kniha přibližuje především diplomatické styky Svatého stolce a fašistické Itálie v letech 1922-1945, tedy v období, které počíná nástupem Benita Mussoliniho do čela italského státu a zvolením papeže Pia XI. a končí v závěru druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20.-40. let 20. století se pokouší zbavit vatikánsko-italské vztahy nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se soustředí na stýkání a potýkání Vatikánu a Itálie v meziválečném i válečném období. Autor v knize představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, kdy stranou pozornosti nezůstávají ani Lateránské dohody, sbližování Itálie s nacistickým Německem, rasové otázky, reflexe italské zahraniční politiky či postoje papežů Pia XI. a Pia XII. v období druhé světové války.

Monografie je do značné míry polemikou nejen s kritiky pasivity papeže Pia XII., ale též s apologety, kteří nekriticky vyzdvihují jeho mírové zásluhy, neutralitu i sympatie k pronásledovaným Židům, jež se projevovaly téměř ve všech jeho rozhodnutích. Autor vychází jak z materiálů Tajného vatikánského archivu v Římě a vydaných edic, tak z dostupných dokumentů církevní politiky první poloviny 20. století a rozsáhlé zahraniční literatury, především italské, německé a anglické provenience, jež byla k tématu publikována. Zajímavé doplnění pramenů představují odkazy na vatikánský list L'Osservatore Romano. V českém prostředí se jedná o první domácí počin tohoto druhu.