Kniha Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů je výběrem studií publikovaných autorem v posledních patnácti letech. Nejde však jen o souhrn jednotlivostí, ale především o záměr prokázat působnost španělského umění, ikonografie, vzdělanosti a kultury, zejména náboženské, na celé myšlenkové podhoubí české, tím spíše že značnou část novověké historie (16. až 18. stol.) byly Čechy, Morava i Španělsko pod vládou jedné dynastie, Habsburků.
V knize se střídají důkladné rozbory uměleckohistorické, týkající se jak architektury, tak sochařství i malby, a neopomíjí se ani doklady přitažlivosti hispánské kultury období zlatého věku, ať už se jedná o ohlasy španělské humanistické vzdělanosti v českém prostředí či o mimořádně silné vlivy španělské oděvní módy na módu českou. Osobitou kapitolou je kult španělských světců, který proniká i do lidových vrstev.
Vazby mezi Českým královstvím a vzdálenou zemí na Pyrenejském poloostrově v raném novověku nebyly dílem nahodilosti, stejně tak se nejednalo o pouta jednostranná, okrajová či úzce vymezená na jednu oblast života. Kniha tak čtenáři umožní, aby pestrou mozaiku sledované problematiky vnímal v její celistvosti.
Publikace přináší shrnutí nejvýznamnější vědeckých příspěvků, jež Pavel Štěpánek v uplynulých patnácti letech publikoval k tématu česko-španělských vztahů. Jedná se o studie, které jsou tematicky značně rozmanité. V předkládaném souboru nalezneme kapitoly z dějin politických, náboženských i uměleckých. Společným jmenovatelem těchto studií je autorova snaha poukázat na španělské stopy v českém prostředí a zaměření na období raného novověku.
Všechny předložené texty jsou napsány na základě hluboké znalosti materiálu a dokonale odrážejí obdivuhodný badatelský záběr profesora Pavla Štěpánka. Nechybí mezi nimi důkladné rozbory uměleckohistorické, ve kterých se autor zamýšlí například nad španělskou inspirací v díle Karla Škréty či nad vlivem principů španělské architektury při stavbě poutního kostela Panny Marie na Lomci. Vedle výtvarného umění neopomíjí ani další doklady přitažlivosti hispánské kultury období zlatého věku, ať už se jedná o ohlasy španělské humanistické vzdělanosti v českém prostředí či o vlivy španělské oděvní módy na módu českou. V jiných studiích se autor zabývá kulty španělský světců (sv. Isidor rolník, sv. Terezie z Ávily) i dalšími projevy hispánské zbožnosti v barokních Čechách (kapitola Španělská etapa Emauzského kláštera). Stranou svého zájmu Štěpánek samozřejmě neponechává ani hispánské politické vlivy, které do Českého království pronikaly především prostřednictvím vládnoucí habsburské dynastie (kapitoly Rodilý Španěl na českém trůně a Filip II. a jeho doba). Skutečnost, že v Českém království i ve Španělsku vládli v 16. a 17. století příslušníci téže dynastie, se ostatně projevila jak zvýšenou přítomností Španělů v Praze (Poznámky k vybraným náhrobníkům Španělů 16. a 17. století v Praze) tak i tím, že někteří poddaní českého krále vstupovali do služeb španělských Habsburků (Český jezuita Jakub Kresa ve Španělsku).
Přestože až na drobné výjimky byly všechny tyto studie již uveřejněny v nejrůznějších časopisech i sbornících, jejich vydání v souborné monografii lze bezesporu uvítat. Přináší totiž nejenom praktické výhody v podobě lepší dostupnosti Štěpánkových studií, nýbrž též jistý posun kvalitativní. Za pomoci zvoleného přístupu má autor mnohem větší možnost čtenáře poučit o tom, že vazby mezi Českým královstvím a vzdálenou zemí na Pyrenejském poloostrově nebyly v raném novověku dílem nahodilosti, stejně jako, že se nejednalo o pouta jednostranná, okrajová či úzce vymezená na jednu oblast života. Zjednodušeně řečeno uveřejnění zmiňovaných studií v jediném svazku umožní čtenáři, aby sledovanou problematiku vnímal v celé její rozmanitosti.
Na neposledním místě je třeba ocenit rovněž skutečnost, že autor své starší práce na řadě míst doplnil o poznatky, které přineslo bádání v poslední době. Platí to především o pasážích věnovaných politickým dějinám, kde za uplynulých deset let vzniklo hned několik zásadních monografií českých i zahraničních autorů, jež výrazným způsobem rozhojnily naše znalosti sledované problematiky.
Kapitoly, které jsou obsaženy v recenzovaném svazku, představují velice pestrou mozaiku témat z česko-španělských vztahů a bezpochyby se stanou základním zdrojem informací pro všechny zájemce o historii Španělska a španělskou kulturu.
Z recenzního posudku: doc. Mgr. Pavel Marek, Ph.D.
Roku 1880 vydal spisovatel a známý pražský restauratér Ota Pinkáš publikaci "Cesta po Španělích". Již v prvních řádcích předmluvy se pozastavuje nad skutečností, že španělská kultura (literatura a dějiny umění) je, na rozdíl od kultury francouzské či anglické, v českém prostředí "skorem úplně neznáma", ačkoli "zasluhuje právě Španělsko mnohem větší pozornosti vzdělanců, než se to až dosud děje" (s. V). Po Pinkasovi přibývali další, kteří si uvědomovali pozoruhodnost a specifičnost španělské kultury, oceňovali ji a podrobovali zkoumání. Jednou z oblastí, která postupně začala přitahovat větší pozornost českých hispanistů a historiků, se stala problematika vztahů mezi "srdcem" a "hlavou" Evropy, jež odhalovala dříve neartikulovanou blízkost španělského a českého kulturního prostředí. Významnou roh v rekonstruování barvité mozaiky "česko-španělských kulturních styků a vztahů" zaujímá bezesporu český kunsthistorik a hispanista, jehož není třeba čtenáři představovat: Pavel Štěpánek.
Jeho nová publikace shrnuje, jak sám zmiňuje v úvodu, "nejvýznamnější autorovy vědecké a odborné příspěvky z posledních dvou desetiletí (1996-2015) pohybující se na rozhraní dějin umění, obecných a náboženských dějin, ikonografie a obecné historie" (s. 9). Záměrem knihy je představit v uceleném souboru dříve separátně publikované či prezentované příspěvky, které se zabývají především španělskými vlivy v českém prostředí a poukazují na vztahy mezi českou a španělskou (výtvarnou) kulturou renesance, manýrismu a baroka. Prostřednictvím živých exkurzů na šlechtické dvory, do prostor sakrálních i profánních, na plátna malířů, mezi náhrobky či do světa módy i lidových zvyků a tradic se čtenář seznamuje s konkrétními a specifickými projevy španělské kultury v českém prostředí a díky komentářům Pavla Štěpánka, který se zdaleka neomezuje pouze na kunsthistorický diskurs, proniká též do obecnějších témat historických a náboženských.
Vedle problematiky, která byla v českém prostředí z odlišné perspektivy tematizována i jinými autory ("španělská strana" a její politický i kulturní vliv, rudolfínské sbírky, španělská humanistická vzdělanost a její recepce v českém prostředí aj.) se setkává i s tématy a příběhy méně známými či zcela neznámými. Sleduje stopy "Euklida Západu", českého jezuity Jakuba Kresy, který "naučil malovat" Antonia Palomina (s. 179-186), odhaluje na plátnech Karla Škréty španělskou inspiraci i četné motivy vztahující se k hispánskému intelektuálnímu prostředí, je poučen o existenci španělských základů Lomce i o španělské etapě Emauzského kláštera v Praze a pobaví se při zmínkách o satirické inkorporaci španělské tematiky do hanácké lidové kultury. Publikace je tvořena celkem sedmnácti kapitolami; z pojednávaných témat, která ještě výše nezazněla, zmiňme následující: sv. Terezie v českém barokním umění, iberské prvky v ikonografii barokního umění v severozápadních Cechách, ikonografie sochy španělského Krista Medinaceliského v kostele trinitářů na Novém Městě v Praze, kult sv. Isidora Madridského či sv. Josefa Kalanského (objasnění okolností a podmínek jeho přednostního uvedení a recepce na Moravě) či představení a analýza dokumentu o stavbě staroboleslavského kostela.
U všech těchto témat nalezneme přirozeně opět společného jmenovatele, jímž je hispánská kultura a její přesahy do českých zemí. Ocenit lze přitom, že jazyk výtvarného umění vede ve zkoumání Pavla Štěpánka účinný dialog s dalšími oblastmi lidského vědění; autor se nespokojuje s pouhou deskripcí, nasycenou fakty a konstatováními, nýbrž jeho cílem je analýza a problematizace zkoumaných jevů. Při charakteristice zvolené problematiky poukazuje na analogie, paralely, ale i odchylky, například opakovaně zdůrazňuje potřebu neopomíjet "národnostní složku" církevních řádů, přestože jejich povaha byla "nadnárodní" (s. 222).
Rozsah i charakter kapitol je různý (což je přirozený důsledek skutečnosti, že se jedná o soubor dříve a na sobě nezávisle vzniklých prací), někdy se čtenář setká s obsáhlým prozkoumáním konkrétního problému, jindy s přístupem obecnějším. Autor sám v úvodu poukazuje na to, že některé formulace a informace se v jednotlivých částech knihy opakují, což lze vnímat jako pozitivní možnost pro čtenáře, kteří nechtějí studovat celou publikaci a rozhodnou se vybrat si pouze dílčí kapitoly na základě individuálních preferencí Poznámky k jednotlivým kapitolám ponechal autor záměrně v podobě, v níž se objevily v předchozích publikacích; ačkoli jde o řešení spíše nestandardní, problematické pro samotného čtenáře jistě není. Jak Pavel Štěpánek rovněž poznamenává, publikaci nebylo bohužel možné z finančních důvodů doprovodit bohatým (a barevným) obrazovým materiálem. Ani tak ovšem není čtenář ve vizuální rovině ochuzen: každá kapitola obsahuje fotografie zkoumaných výtvarných objektů, dokumentů či portrétů historických protagonistů. Některé kapitoly jsou oživeny též etymologickými exkurzy, přepisy dokumentů a úryvky literárních děl.
Publikace Pavla Štěpánka jistě zaujme, poučí i potěší nejen ty čtenáře, kteří se odborně i příležitostně zabývají dějinami umění a španělského kulturního prostředí, ale též všechny, kteří se rádi dozvídají více o světě, v němž žijí, chtějí mu porozumět v jeho vícevrstevnatosti a rozmanitých historických perspektivách. Knihu je v určitém smyslu možné chápat i jako výjimečnou a specifickou "příručku" pro cestovatele a návštěvníky památek a galerií, kteří se nespokojí s pouhými deskripcemi, nechávají se rádi překvapovat novými souvislostmi a budou potom odměněni tím, že v Praze, Plasích či v Hradisku u Olomouce budou moci objevovat El Escorial.
Jana Černá (Český časopis historický, č. 1/2019, str. 208–210)
