Kniha přináší interpretace básní jedné z Rilkových stěžejních sbírek, česky známé jako Sonety Orfeovi. Po německém znění každého sonetu následuje doslovný překlad, poté komentář autora a résumé komentáře německého rilkologa Hermanna Mörchena (orientovaného heideggerovsky) a Ernsta Leisiho (orientovaného na sémantický strukturalismus); porovnávány jsou přitom též interpretace v českých překladech (V. Renč, V. Holan, J. Pokorný, T. Vítek, A. Misař, M. Suchomel). Práce je zaměřena proti patetizaci Rilkovy poezie. Závěrečnou část tvoří vlastní překlad Sonetů Orfeovi.

Předmluva

Úvod
Nutnost interpretace
„Pupek“ snu, „pupek“ básně
Zdroje
Historie a kontext Sonetů

Interpretace
První díl
Druhý díl

Průběh Sonetů
První díl
Druhý díl

Dodatek

Abstract

Hlavní literatura

Sonety Orfeovi
První díl
Druhý díl

Pro Miloše Kučeru se stal Rainer Maria Rilke básníkem téměř osudovým. Důkladně promýšlí a překládá jeho vrcholnou, nutno podotknout obtížnou, lyriku již drahnou dobu. A často se neshodne s jinými překladateli v interpretaci autorových lyrických textů - a že je jich v českém kulturním prostředí od Rilkovy smrti v roce 1926 utěšená řada v čele s významnými básníky (Holan, Zahradníček, Renč). Interpretace Rilkových Sonetů Orfeovi je stěžejním tématem předkládané publikace. Nemyslím, že se jí udělá "aspoň minimální pořádek v českém lyrickém Rilkovi" (str. 1), neboť k tomu by bylo třeba důkladného srovnání všech dosavadních českých překladů "minimálně" jednoho Rilkova lyrického titulu, ale jsem přesvědčen, že rozčeří stojaté vody Rilkovy recepce. Překlad je vždy uměním interpretace, a protože vycházejí stále nové a nové překladatelské verze (nejen) tohoto stěžejního Rilkova díla, aniž by zanechaly sebemělčí stopu v odborných diskusích, je Kučerův počin záslužný a podnětný zároveň.
Miloš Kučera je znalcem a ctitelem Sigmunda Freuda, a proto nepřekvapí zvolená interpretační metoda. Freud se zabýval postoji člověka k vnější i vnitřní (psychické) realitě, jeho konfigurace pak Kučerovi pomáhají osvětlit některé konfigurace v Rilkových Sonetech. Pomocí této metody se autor (stejně jako Freud ve Výkladu snů) vydává na cestu ke skrytým základům Rilkova poetického myšlení, k jeho výchozímu bodu, který způsobuje všechny interpretační potíže. Neboť sen, ale stejně tak i poezie, nejsou ihned srozumitelné, je nutné je fragmentovat a na fragmentech asociačně volně rozvíjet, dokud se na své cestě neprotnou v jistém společném bodě, prvním nositeli smyslu. Řetězec těchto nositelů pak vytváří význam, "snovou myšlenku", jenomže podle Freuda zůstává minimálně jeden fragment, který se rozvíjet nedá, jako by neměl motivaci a přesto byl podstatný, neboť z něj vyrůstá "snové přání". A právě ono je důvodem, motivací pro celou akci, jak pro sen, tak i pro poezii. Kučerovu postupu nahrává i Rilkovo vyjádření k obtížnosti svých veršů, která nevzniká "ani tak kvůli jejich temnosti, nýbrž proto, že jsou skryté jejich výchozí body, jako kořání". Metafora "kořání" (Wurzelwerk) je totožná s Freudovým "myceliem". Rilkova konfigurace je podle Kučery méně komplikovaná, ale i ona vyžaduje asociativní zpáteční cestu k nalezení smyslu. Od prvotních impulsů (zážitky, pocity, vzpomínky, úvahy) vedou asociační linie (Sachvorstellung, Dingvorstellung) až k textu básně (Wortvorstellung), v jejímž novém kontextu jsou uspořádány jako srozumitelné věty a slova, z kterých však nutné nemusí vyplynout, co se jimi chce vyjádřit. A v tomto okamžiku je třeba se vydat za nalezením smyslu (významu básně) k původu asociací (smyslovým obrazům), interpretovat.
Nastolená interpretační metoda je tedy odůvodněná. Kučera si však klade otázku, zda je interpretace opravdu nutná. Postmoderní diskurs se k závaznému výkladu staví skepticky: ve vyznávané relativitě veškerých hodnot není místo pro jeden závazný výklad. Ovšem autorský záměr je jen jeden, a tomu by se interpretace měla co nejvíc přiblížit. Pro pochopení básně je tedy stále nezbytná, pro její prvotní čtenářskou recepci však nutná není, při ní si vystačíme s pocity. Převod básně do jiného kulturního prostředí však interpretací je, neboť hledá takové znění, které originálu odpovídá.
(...)
Šíře autorova interpretačního záběru je obrovská - volí sice za výchozí interpretační metodu psychoanalytičkou, jeho obeznámenost s interpretací teologickou a filosofickou (jíž se germanisté v prvním plánu výrazněji nevěnují), ale i s interpretací lingvistickou je na vysoké úrovni. Nejen interpretace jednotlivých sonetů, ale i dodatek k heideggerovskému pojetí Mörchenovy interpretace Rilkových Sonetů jsou vynikající odborné studie, jejíž dopad - bude-li nějaký - musí být konfrontační. A o to ve vědecké studii, jakkoli je deklarována jako pouhý interpretační nástroj, vždycky jde. Z těchto důvodů doporučuji bez jakékoli výhrady Kučerovu práci k publikaci.

Z recenzního posudku: Milan Tvrdík