René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.