Samosprávní předpisy statutární povahy byly pro středověké univerzity základními pravidly vnitřní organizace a v případě fakult i závaznými směrnicemi pro výuku, zkoušky a udílení akademických titulů. První rámcová statuta vysokému učení Karlovu vydal jeho kancléř v osobě pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic roku 1360. Krátce poté si nejen univerzita, ale i její čtyři fakulty a přidružené koleje postupně schvalovaly a upravovaly vlastní statuta, z nichž některá si ve svých podstatných částech udržela platnost až do počátku 17. století. Z původního početného souboru pražských univerzitních statut se dochovala jen část, i ta je však prvořadým pramenem pro dějiny pražského vysokého učení a jeho výuky. Neméně to platí i pro Akta rektorů, jež byla se statuty zapisována do průběžně vedené úřední knihy. Souborné vydání těchto pramenů z let 1360–1614 zahajuje novou ediční řadu širšího chronologického i tematického zaměření, která bude postupně zacelovat bílá místa a mezery v dokumentaci dějin Univerzity Karlovy.

Edice nejstarších statut pražské univerzity zahrnující také další související texty je mimořádně šťastnou volbou pro začátek nové ediční řady zpřístupňující prameny ke starším dějinám pražské univerzity. Konstatuji to i s představou plánovaných dalších svazků, jejichž editoři jsou v mnohem výhodnější situaci. Mají za úkol zpřístupnit zcela konkrétní úřední knihy, zatímco v případě edice připravené Františkem Šmahelem a Gabrielem Silagim bylo nutné sáhnout po celé řadě pramenů a jejich různých variant, aby potenciálním uživatelům zpřístupnili zásadní normy upravující vnitřní život pražského vysokého učení a jeho jednotlivých součástí. Edici by ovšem nebylo možné připravit, kdyby jí nepředcházel dlouholetý badatelský zájem a publikování několika přípravných studií. Tím byla řada problémů již dříve představena odborné veřejnosti a zpřístupněna široké mezinárodní diskusi.
Je dobře, že editoři nezůstali pouze u středověkého písemného materiálu a dovedli svou edici až na počátek 17. století, kdy byla nedlouho po reformě utrakvistická univerzita ve své stávající podobě zrušena a nahrazena jiným - co do vyznání i struktury - modelem raně novověkého vysokého učení. Kromě toho, že to vyžadovaly souvislosti (se staršími statuty se během zamýšlených reforem v 16. a 17. století nadále pracovalo), tedy bylo možné do knihy zahrnout i relativně rozsáhlá akta rektorů, zpřístupněná dosud jen v zastaralé a špatně dostupné edici z první poloviny 19. století.
Řazení jednotlivých pramenů za sebou je přehledné a logické. Začíná se těmi, jež zahrnovaly celou univerzitu, následují statuta jednotlivých fakult a kolejí, na něž navazují další související texty a přílohy. V edici samotné i v úvodu jsou přitom prameny sledovány v širokém středoevropském kontextu, zejména ve vztahu k univerzitám ve Vídni a v Lipsku, s nimiž byla Praha v mnohých vazbách, proto i tamní písemnosti mohou ledacos osvětlit. To je i případ statut lipské univerzity editovaných v příloze. Edici předchází úvod a uzavírají ji podrobné rejstříky, které uživateli mimořádně usnadní orientaci v knize a její praktické použití.
(...)
Laťka ediční řady je tak hned na počátku nastavena hodně vysoko. Rukopis velmi rád doporučuji k vydání.

Z recenzního posudku: PhDr. Marek Ďurčanský, Ph.D.