Evropa Marka Mazowera není kontinentem starých států a národů, ale v mnoha ohledech je velmi nová a v průběhu 20. století neustále „vynalézá“ samu sebe prostřednictvím často bouřlivých a chaotických politických změn. Moderní demokracie a s ní úzce spojený národní stát je v zásadě výsledkem experimentování. Tři ideologie – liberální demokracie, komunismus a fašismus – se považovaly za předurčené přetvořit společnost, kontinent a svět v „nový řád lidstva“. Jejich vzájemný boj o definici nové Evropy trval po většinu minulého století. Liberální demokracie ovládla Evropu po první světové válce, ale o dvě desetiletí později už tak říkajíc zmírala na úbytě. Rok 1989 znamenal vítězství demokracie nad komunismem, nicméně k tomuto vítězství by nedošlo, kdyby komunismus předtím neuštědřil všeobecnou a drtivou válečnou porážku nacionálnímu socialismu. Rozhodně tedy nebylo předurčeno osudem, že demokracie nakonec zvítězí nad fašismem i komunismem, stejně jako není stále zřejmé, jaký druh demokracie je Evropa schopná a ochotná budovat. Temný kontinent je napínavým příběhem s neočekávanými zvraty, nikoliv záznamem vývoje směřujícího neustále kupředu k nevyhnutelným vítězstvím.

Mazowerovou předností je mimořádná obeznámenost s měnící se situací v Evropě, sleduje dění v jejích nejrůznějších koutech, načrtává mezinárodní kontext, v jehož rámci jednotlivé spory třeba ohledně hospodářského směřování, které se odehrávaly tam či onde, jen zapadají do celkové mozaiky. I dnes znějí varovně slova, která pronesl kancléř Výmarské republiky několik let předtím, než se v Německu vlády zmocnil Adolf Hitler: „Demokracie bez demokratů přináší vnitřní i vnější nebezpečí.“ Ostatně ustavičný ekonomický vzestup a materiální prosperita ztrácejí moc donedávna vzývaného zaklínadla, jak už kdysi upozorňoval manifest Římského klubu, vydaný pod názvem Meze růstu.
Jan Jaroš (Kultura21.cz, 11. června 2019)