Nezaměnitelný hlas Karla Šiktance promlouvá i v této jeho sbírce, která vyniká jakousi fascinující obřadností, v níž básník s téměř barokní stylizací formuluje zákony své osobité poetiky. Šiktanc volí slova a slovní spojení, které v mnohém připomínají archaismy, jeho pojetí je ale veskrze moderním přístupem k vynalézavé jazykové hře, ovládané hutnou metaforičností a pevně sevřeným tvarem. Zároveň tyto Šiktancovy verše vystupují i působí jako bolestné a znepokojivé obrazy světa, jenž si „líže“ rány a jen zvolna se vzpamatovává a těžce vyrovnává s událostmi, kdy se „vařila nebesa“ a hrozil zánik a zmar.