Snažíme-li se zaslechnout ticho, ocitáme se v paradoxní situaci – čím více napínáme uši, tím intenzivnější máme pocit, že nás obklopuje moře hluku. Zdá se nám, že ticho je lidským bytostem nedostupné. Daniela Šterbáková sleduje problém vnímatelného ticha v dialogu se současnými autory: John Cage ve své hudbě a textech otázku ticha otevřel, Roy Sorensen a Ian Phillips ji následně v rámci analytické filosofie argumentačně rozvinuli. Prostřednictvím ticha se nám tak vyjevují hranice a vzájemné vztahy mezi „běžným“ a „filosofickým“ myšlením. Nejde však pouze o tyto vztahy, ale v podstatě o ontologii absencí a nesnadné tázání po významu a možnostech smyslového vnímání. Otázkou pak zůstává, zda je možné ticho vnímat jinak než ušima.

Je příjemné, že Šterbáková nejen osvětluje koncept Johna Cage, ale také jej velmi důkladně zpochybňuje na mnoha úrovních, čímž se čtenáři otevírá nové pole, jak o jeho experimentech uvažovat a jak k nim přistupovat kriticky.
(…)
Rozlišování mezi prostým sluchem a nasloucháním je otázkou vůle. Šterbáková v závěrečných kapitolách přináší nádherné, poetické momenty, při kterých i vystavené plátno vyloženě evokuje zvuk (viz obraz Výkřik Edvarda Muncha), a ticho děl umožňuje volit si vlastní tempo a být s nimi v intimním vztahu. Klidný svět náležející dílu je přímým odrazem světa dění a pohybu. Obraz nebo jakékoliv dílo pak nemusí respektovat svět dění, ale dění vnímání jako takové, být jeho katalyzátorem. Představuji si sochu člověka se sbíječkou…
Anna Luňáková (Tvar 13/2020)