Kniha je příspěvkem k obecné sociální teorii. Argumentace je vedena dvojím zájmem. Na jednu stranu je to zájem o problematiku intersubjektivity v sociologii. Výzkum intersubjektivity rozumění, která je předpokladem koordinace jednání mezi jedinci, nabízí alternativu vůči často diskutovanému dilematu mezi individualismem a holismem. Na druhou stranu je to zájem o hermeneutiku, jak je studována ve filozofii. Hermeneutika při výzkumech intersubjektivity umožňuje překonat orientaci na reprodukci sociálního řádu, která převažuje ve fenomenologickém zpracování Alfredem Schützem. Kniha využívá konceptuální úvahy filozofů Hanse-Georga Gadamera a Paula Ricoeura k dynamizaci intersubjektivity. Cílem je vypracovat teorii, která umí objasnit sociální změnu probíhající v soudobých rozvinutých společnostech.

Autorova přehledná interpretace čtyř sociologických teorií intersubjektivity (Simmela, Schutze, Meada a Goffmana) přesvědčivě dokládá, že zvěcnění izolovaného jednotlivce, podobně jako rozpuštění individuální existence do kolektivity, nejsou pouhými intelektuálními konstrukty. Jedinečnost a samostatnost, stejně jako závislost a podřízenost jsou součástí našich každodenních prožitků. Nejsou to jen kategorie poznávání, ale také běžné typy našich zkušeností se světem, jak jej zakoušíme, a událostmi v něm se odehrávajícími. Možnost existovat jako izolovaný jednotlivec je nám obvykle dána jenom dočasně, přičemž zásadní roli v ní hraje naše schopnost zapomenout na veškeré podoby závislosti, které nás propojovaly a propojují se světem. Jinak řečeno, pojem izolovaný člověk je intelektuální abstrakcí. Sociální forma izolované existence se nicméně dočasně vynořuje také jako produkt sociální praxe založené na abstrakci. V tomto smyslu nás Ďurďovičova kniha vede k uvědomění si toho, že nejrůznější sféry činností nabízejí rozličné situace a místa, v jejichž rámci lidé mohou, nebo dokonce musí vstupovat do interakcí jako jednotlivci izolovaní od kontextu vlastní existence. Paralelně s tím však můžeme v „hodnotových sférách“ sociálního života najít i místa a situace, v nichž má smysl uchopovat svět jako nezbytný kontext individuální existence jednotlivých lidských bytostí.
Csaba Sczaló (filosofický časopis 1/2023)