Publikace rozebírá, jak architektura, obor mimořádně setrvačný, reagoval na turbulentní politické, sociální a ekonomické zvraty let 1945-1948 a 1989-1992. Svazek nesleduje jen dilemata tvůrců, ale také motivace stavebníků a názory laické veřejnosti - budoucích uživatelů architektury.

Zatímco historiografie české architektury pracuje se širokou perspektivou poválečné a postkomunistické éry, tento svazek analyzuje architekturu ve dvou transformačních obdobích 20. století. Autoři se zaměřují na témata, v nichž se politické a architektonické problémy protínají nejzřetelněji. Na příkladu bytové výstavby, regionálního plánování či průmyslové architektury ukazují, jaký vliv na tvorbu mělo formování československého sociálního státu za třetí republiky a nástup tržní ekonomiky po sametové revoluci. Výsledky rozsáhlého primárního výzkumu kniha rozebírá pomocí nástrojů převzatých z dějin umění a sociálních věd. Publikace popisuje hluboké změny v architektonické profesi: vzestup etatismu, ke kterému došlo už před komunistickým převratem v roce 1948, a dopad postsocialistické systémové transformace na postavení tvůrčích oborů. Svazek rovněž přispívá k debatám o demokratické legitimitě a expertních postupech v architektuře a o mechanismech architektonické participace.