Oslabování role literárního autora v interpretaci je příznačné pro velké množství literárně-teoretických proudů 20. století. Literární teoretici se vymezovali vůči představě autora jako biografickými fakty určeného tvůrce, jehož niterné prožitky se otiskují do literárních textů a kterého může čtenář skrze tyto otisky zpětně odhalit v jeho pravdě. Asi nejradikálnější podobu tohoto odmítnutí představuje "Smrt autora" Rolanda Barthese, na kterou později navazuje Michel Foucault s přednáškou "Co je autor?". Kniha Anny Schubertové se k úplnému vyřazení autora z interpretace literárního textu staví kriticky a navrhuje alternativní model interpretace založený na teoriích identity Judith Butlerové, Pierra Bourdieua a interpretační metodě Jérôma Meizoze. Pokud identitu autora chápeme jako bytostně otevřenou, dynamickou a utvářenou interakcí s druhými, může poukaz k autorovi naše čtení spíše otevřít a obohatit než omezit a uzavřít. Tento způsob
čtení je v závěrečné části uplatněn při analýze vybraných textů obsahujících sebeprezentace čtyř autorů druhé poloviny 20. století: Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové, Milana Kundery a Věry Linhartové.