méno Haralana Popova se stalo ve své době symbolem odvahy křesťanů žijících za železnou oponou. Původně spravoval největší protestantský sbor v Bulharsku a ve své vlasti patřil k nejhorlivějším kazatelům evangelia. K jeho skutečné roli vůdčí duchovní osobnosti jej však přivedlo utrpení třinácti let strávených v krutém komunistickém vězení. Tehdejší kázeňské praktiky, psychické i fyzické mučení, hlad, pokusy o vymývání mozku, intriky věznitelů používajících metodu "biče a cukru" - to vše popisuje sugestivně a detailně v této knize. Ani ve vězení však nepřestal plnit své křesťanské poslání, třebaže to často znamenalo další soužení.
Po propuštění se Haralan Popov stal hlavní postavou tajné církve v Bulharsku. Ta se zformovala, když se oficiální církev ocitla v moci komunistického režimu. Později, na naléhání podzemní církve, se mu podařilo vycestovat do svobodného světa, kde se snažil burcovat západní křesťany informováním o situaci věřících v zemích komunistického bloku a organizoval pro tuto tajnou církev politickou podporu i ilegální pomoc. Haralan Popov se tak stal hlasem trpící církve a mimo jiné se mu podařilo propašovat do Bulharska desetitisíce tehdy tolik postrádaných Biblí.