Tématem studie je Tereziánský ústav šlechtičen v Praze, který sloužil od svého založení Marií Terezií roku 1755 jako zaopatřovací institut pro neprovdané ženy ze starobylých šlechtických rodů. Práce mapuje vývoj institutu od jeho vzniku až do úplného zrušení počátkem 50. let 20. století, a to v širších historických souvislostech a v komparaci s jinými instituty tohoto typu. Analyzuje charakter ústavu, jeho vnitřní strukturu a podobu ekonomického zajištění, pozornost věnuje také jeho praktickému chodu, společenskému významu i každodennímu životu jeho členek. Práce představuje příspěvek k bližšímu poznání sociální role nemajetných urozených žen ve společnosti habsburské monarchie, v širším kontextu ilustruje proměnu samotné šlechtické společnosti v "dlouhém" 19. století a její osudy v konfrontaci s poměry první republiky a posléze totalitními režimy první poloviny 20. století.