Vysoké hodnocení tělesnosti je jedním z nejnápadnějších rysů, které křesťanství vneslo do kultury a myšlení pozdní antiky. Víra v Boha, který se vtělil, měla přitom vliv také na představu o člověku. Podle starokřesťanských autorů řeckého jazyka, o něž jde v této knize především (Klement Alexandrijský, Origenes, Řehoř z Nyssy a další), člověk není jen bytostí, k jejíž identitě náleží individuální tělo, ale navíc bytostí pevně začleněnou do kosmického řádu. Křesťanská naděje ve vzkříšení těla je tak v jejich podání nadějí v záchranu a proměnu všech lidských bytostí, ba celého veškerenstva. Díky tomuto poselství je křesťanství těchto autorů zajímavé i pro člověka 21. století, který znovu začíná chápat kosmický rozměr své odpovědnosti a zároveň si ve světě redukovaném na digitální média znovu uvědomuje význam tělesnosti pro svou identitu i pro společenství s druhými.

Kniha Lenky Karfíkové, jíž nechybí bohatý poznámkový aparát a seznam pramenů, je úžasné dobrodružství po dějinách myšlenkově velkorysé křesťanské filozofie a teologie. Kdyby její kniha byla pro někoho vůbec prvním setkáním se světem křesťanství, o němž se třeba domníval, že už existuje jen v učebnicích, myslím si, že by z takového setkání odešel navždycky proměněný a v mnohém bohatší.
Zdeněk A. Eminger (Souvislosti 1/2023)

---

Ačkoliv sama autorka úvodem představuje svou knihu jako soubor studií, které byly již dříve proneseny u příležitosti různých mezinárodních konferencí, není to celá pravda: český text knihy jasně prokazuje koherenci, která tematiku látky, těla, vzkříšení, resp. také počátků a duše, sleduje. Česká filosofická a theologická kultura byla obohacena o skvělou sondu do raně křesťanského pohledu na výše uvedené otázky, a to v kontextu recepce klasických filosofických děl, především platónské tradice, ze strany křesťanských myslitelů i jejich diskuse se současníky. Právě autorčina mimořádná znalost filosofických zdrojů raně křesťanských spisovatelů čtenáři umožňuje docenit, do jaké míry byli církevní otcové (nebo aspoň někteří z nich) vetknuti do kontextu antického myšlení, s nímž čile komunikovali a snažili se je „uloupit“ tak, aby mohlo obohacovat i obyvatele jejich nového, křesťanského světa. Současně také svazek prozrazuje, jak úzce jsou autorčiny konferenční i knižní příspěvky navzájem propojeny: blízkost pouze na první pohled disparátních témat činí ze sledování výzkumu Lenky Karfíkové, jak se vynořuje na povrch třeba i v tomto svazku, strhující četu a objevnou myšlenkovou plavbu.
David Vopřada (Reflexe č. 64)