Novinář a esejista Karel Hvížďala je proslulý rozhovory s významnými osobnostmi především českého politického a kulturního světa. Tentokrát navazuje zcela osobním vyprávěním na rozhovory s Jiřím Přibáněm Hledání dějin a Hledání odpovědnosti a na sérii vzpomínkových knih shrnutých do souboru Věta jako povolání. Ve svých „deníkových“ záznamech necelého roku zachycuje své niterné, soukromé úvahy, vzpomínky, komentáře i obavy na pozadí domácích i světových událostí, eskalujících k fatálnímu napadení Ukrajiny Ruskem, k válce. V mozaice aktuálních zpráv z tisku o domácí předvolební i povolební situaci se střídají informace o probíhající pandemii a stupňujícím se napětí na mezinárodní scéně s drobnými, zdánlivě pitoreskními příhodami. Text oživují úryvky z korespondence s blízkými lidmi, jako jsou Jiří Suchý nebo Jacques Rupnik. Kniha je tak živým obrazem stavu (nejen) „soukromé“ autorovy planety.

V roce 2021, v tomto roce zloděje štěstí se rozhodl vést Karel Hvížďala rozhovor s dobou, která je stále hloupější: myšlenek má poskrovnu a kdo ví, zda to, co má, jsou vůbec ještě myšlenky. Díky této jeho knize víme, proč tomu tak je: chybí jim podstatný předpoklad, vědomí toho, jak zde říká, že myšlení je mravní úkol.
Miroslav Petříček (filozof, Univerzita Karlova)

Psaní je past, do níž se Karel Hvížďala snaží chytat čas. Ten nakonec zase uteče mezi prsty, ale stopa slov, kterou po sobě zanechá, už nikdy nezmizí. Karlova modlitba času, amen existence.
Petr Fischer (publicista a esejista)

Je to i bezděčná i záměrná groteska, namíchaná z politického a společenského hemžení, která s postupem času, jak přirozeně pozapomínáme konkrétní souvislosti různých událostí, nabývá stále víc na působivosti a obludnosti.
Petr Hruška (básník)

Hvížďala nepíše jen o setkávání se svými veřejně známými kolegy (kromě Pitharta se opakovaně vrací k filosofce Tereze Matějčkové či publicistovi Petru Fischerovi), přáteli a souputníky, ale také o své nejbližší rodině. Nevyhýbá se ani problematickému vztahu se svým synem, který žije s rodinou v Německu a podle autora knihy přebývá ve zcela jiném intelektuálním prostoru.
Kniha Chvění je naděje nabízí překvapivě hluboký vhled do mechanismů osobního i společenského života a najdeme v něm mnohé moudré reflexe stavu našeho současného světa.
Josef Beránek (Universum 4/2022)

---

Autor je kronikář proslulý především nesmírnou spoustou rozhovorů. Tam žene své zpovídané korytem předem pečlivě připraveným; když se respondenta bude ptát na železnici, nedostanou se ke vzducholodím. Tady zpovídá sám sebe, je neuvěřitelně otevřený v osobních záležitostech, ale zdaleka nepřinášející jasné odpovědi v záležitostech obecných. Připomíná mi občas závěr novely Elii Wiesela The fifth son, kde se potomek přeživších ptá rabína, jak bylo možné, že lidé „tohle“ dopustili. To je vynikající otázka, říká rabín. A kde je na ni odpověď? To nevím, ale otázka je to vynikající.

Je to bezvadná kniha. Nedá se sice číst souvisle, protože nejméně na každé druhé otázce nutí k přemýšlení, ale to je v dnešní době se záplavou informací a desinformací, velice užitečná aktivita. Tak autorovi v době plytkých příběhů a moderně vybavených pohádek pro dospělé, velice děkuji.
Radkin Honzák (Aktuálně.cz, 20. 2. 2023)

---

Hledání smyslu se ve světě Chvění Karla Hvížďaly dostává do podobné nerozhodnutelnosti jako samo psaní. To je pro autora „cestou k sobě“, nabízí něco jako „průzkum úžlabin paměti“. Jenomže hned vzápětí, možná spíše hned-zároveň, se vynoří a o svá práva hlásí druhá strana psaní: „Jakmile vstanu od psacího stolu, uleví se mi, je to pro mě i způsob, jak se zbavit sám sebe, jak si od sebe odpočinout,“ píše Hvížďala, a doplňuje: cesta, „jak pustit do sebe jiné“. Není vyloučeno, že v právě v této neredukovatelné neurčitosti psaní, v její vždy specificky rozehrávané dynamice přichází to, co Karel Hvížďala čte jako chvění-naději.
Petr Fischer (DeníkN, 18. 4. 2023)

---

K Hvížďalově cti je třeba říct, že se ve svazku Chvění je naděje pokusil o výpověď, která se liší od jeho rozhovorových a esejistických titulů. Touto knihou balancující mezi niterným svědectvím a samožerbuchem ujistil možná sám sebe, ale především čtenáře, že v tvůrčím životě si vybral dobře, když se ponořil, jak sám píše, „do cizích osudů a jejich jazyka“.
Josef Chuchma (Host, 26. 5. 2023)