Cílem této monografie je zachytit peripetie vztahů katolické církve a Česko-slovenské republiky v turbulentním čase poválečné třetí republiky, tj. od osvobození na jaře 1945 až do února 1948, kdy se moci v zemi chopili komunisté. Jedná se o unikátní příběh, který je nesrovnatelný s vývojem v ostatních zemích střední a východní Evropy.
Autor v syntéze dějin tohoto trojletí popsal vývoj vzájemných vztahů mezi katolickou církví a sekularizovaným státem i témata, jež těmto vztahům dominovala (např. otázku církevního majetku, obsazení biskupských stolců, obnovení diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a ČSR, problematiku odsunu sudeto-německého obyvatelstva a duchovních, otázku církevních škol a svátků, ale i církevního tisku a možnosti svobodného působení církve v celé společnosti).
Sledované období bylo také dobou anarchie, zmatků, nejistot, nepořádku i závisti. Výsledkem zápasů o charakter poválečné republiky bylo vítězství komunistů. Na rozdíl od demokratů byli jednotní, měli svoji pevnou vizi, vůli k moci a v neposlední řadě i podporu Sovětského svazu. Na čtyřicet let byla demokracie a s ní i aktivity katolické církve zatlačeny do podzemí. Čas třetí republiky tak představoval poslední svobodné nadechnutí v činnosti církve, ale vlastně i celé společnosti před nástupem nové diktatury.