Mýtus o „věčném přátelství“ Bulharska a Ruska je dodnes jedním z obecně přijímaných mýtů, v Bulharsku i v jiných zemích. Cílem práce Karla Durmana (1932–2023), českého historika, který byl od r. 1980 ve švédské emigraci, je „odhalit základní lež tohoto mýtu“ a ukázat jeho povýtce ideologickou podstatu.
Poctivou archivní prací a s využitím široké palety dostupných zdrojů ukazuje, že mýtus o „věčném přátelství“ vychází z dogmatu o poslání Ruska-osvoboditele (prezentovaném jako poslání „svaté“ či „historické“), které je základem ruské nacionalistické a imperialistické ideologie.

Posudek

Karel Durman: Konec mýtu o věčném přátelství.
K charakteristice ruské politiky v Bulharsku v letech 1876–1887.

Text Karla Durmana, který mně byl předložen k posouzení, je starý více než padesát let. Autor jej publikoval pod pseudonymem Karel Kinský v samizdatovém Sborníku historických studií v roce 1972 pod názvem K charakteristice ruské politiky v Bulharsku v letech 1876–1887. Po emigraci Karla Durmana do Švédska vyšla práce po doplnění anglicky v roce 1988 pod názvem Lost Illusions: Russian Policies towards Bulgaria in 1877–1887 v nakladatelství Univerzity v Uppsale. Autor se k tématice ruské politiky po Berlínském kongresu částečně ještě vrátil v práci s názvem The Time of Thinderer: Mikhail Katkov, Russian Nationalist Extremism and the Failure of the Bismackian System, 1871–1887. kterou vydalo nakladatelství Columbia University Press rovněž v roce 1988.
Durman psal práci s cílem ukázat, že představa o „věčném rusko-bulharském přátelství“ a trvalé vděčnosti Bulharů Rusku za osvobození od osmanské nadvlády, je mýtus nemající oporu ve faktech. V českém a slovenském prostředí totiž existovala v sedmdesátých a osmdesátých letech představa o Bulharsku jako „šestnácté republice Sovětského svazu“ a silném rusofilství Bulharů. Tato představa, kterou cílevědomě posiloval i bulharský komunistický režim Todora Živkova, ovšem v Československu v období normalizace nemohla vyvolat u Čechů a Slováků nějaké sympatie k Bulharsku.
Studie Karla Durmana ukázala, že i když Rusko skutečně vítězstvím v rusko-turecké válce zásadním způsobem v roce 1878 přispělo k nezávislosti Bulharska, sledovalo především vlastní mocenské zájmy. Těmi bylo ovládnutí Bosporu a Dardanel, což byl ostatně dlouhodobý cíl ruské politiky už od doby Petra I., tedy od počátku 18. století. Bulharsko jako ruský protektorát na Balkáně mělo být základnou ruského vlivu v této oblasti a východiskem k možné další expanzi proti osmanské říši s cílem ovládnout pokud možno celé pobřeží Černého moře. Durman také ve studii ukázal, že vděčnost Bulharů vůči Rusům za osvobození se vytratila brzy poté, co zemi začala ve skutečnosti spravovat ruská vojenská správa v čele s generály, kteří měli tendenci chápat Bulharsko jako autonomní ruskou „zadunajskou provincii“. Také v Rusku panovala představa, že perspektivně by Bulharsko mělo mít v rámci Ruské říše podobné postavení jako autonomní Finsko. Ruská vojenská správa Bulharska, existující v první fázi po osvobození, se v očích obyvatelstva velmi rychle zdiskreditovala, protože měla všechny známé neduhy carského režimu: zkorumpovanost, neefektivitu, nadřazenost úředníků vůči řadovému občanovi. Většina bulharských politiků postupně došla k názoru, že Bulharsko se musí především spoléhat samo na sebe a že vděk Rusům za osvobození nemůže být vykládán jako právo Ruska vytvořit si z Bulharska svou kolonii. Přednímu bulharskému politikovi Stefanu Stambolovi, účastníkovi boje za osvobození, se připisují tato slova: „Naše vděčnost Rusku nemůže být placena svobodou Bulharska.“ Po sjednocení Bulharského knížectví a Východní Rumelie v roce 1885, které kníže Alexandr Battenberg provedl bez souhlasu (a vlastně i proti vůli) Ruska, a po porážce Srbska v bulharsko-srbské válce v témže roce, se Bulharsko stalo státem střední velikosti a bylo schopno se vymanit z ruského područí. Rusko na to reagovalo přerušením diplomatických styků. Bulharsko bylo potom nuceno orientovat se více na západní státy, což ale rozhodně nebylo k jeho neprospěchu. Od té doby Rusové rádi hovořili o „bulharském nevděku“.
Durmanova studie, i když se zabývala událostmi starými tehdy téměř sto let, byla ve skutečnosti silně aktuální: i v normalizačním Československu byla komunistickým režimem obyvatelům připomínána povinnost být vděčný Sovětskému svazu (tedy „Rusku“ a „Rusům“) za osvobození od nacistického Německa, aniž se samozřejmě připomínal mnohem čerstvější a z hlediska lidí v sedmdesátých letech důležitější moment československo-sovětských vztahů, totiž sovětská okupace ze srpna 1968. Čtenář Durmanovy studie si tak musel uvědomit, že expanzionismus ruské carské politiky sedmdesátých a osmdesátých let 19. století byl vlastně stejný jako expanzionismus sovětské politiky šedesátých a sedmdesátých let století dvacátého.
Tak jako v Bulharsku na počátku osmdesátých let 19. století, tak i v Československu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo k poměrně zásadní změně v postoji k Sovětskému svazu (vnímanému obecně jako Rusko) a k Rusům obecně. Jak správně konstatoval ruský historik Andrej Zubov ve svých „Dějinách Ruska ve 20. století“, že „Československo [rozuměj: jeho obyvatelé, nikoliv politické vedení] se ze země nejpřátelštější vůči Rusům stalo jednou z nejrusofobnějších“ (II. díl, Praha 2015, s. 386). Změna postoje Bulharů k Rusku a Rusům na počátku osmdesátých let 19. století musela nutně čtenáři Durmanova samizdatového textu připomenout změnu postoje většiny Čechů a Slováků k Rusům a Sovětskému svazu po roce 1968. K Durmanovu textu je možné dodat i toto: podobně jako česká a slovenská společnost po sovětské okupaci se i bulharská společnost po osvobození rychle polarizovala: zatímco část zůstala rusofilskou, neméně velká část se od Ruska odklonila a hledala inspiraci a pomoc na západě Evropy. Tato polarizace existuje dodnes a projevila se např. v postojích Bulharska k současné rusko-ukrajinské válce. V žádném případě nelze říci že Bulhaři jako celek by byli rusofily.
Studii je třeba posuzovat jako dokument doby, v níž vznikla. Z čistě odborného hlediska Durmanova studie odráží stav poznání sedmdesátých let 20. století. Od té doby ovšem vznikla řada dalších prací na téma Ruska a jeho politiky na Balkáně obecně a v Bulharsku zvláště. Z nejnovějších bude vhodné připomenout např. práci Petra Kucarova „Vossojedinenie Bolgarii v 1885 godu i Rossijaskaja imperija“ (Moskva, Institut slavjanovedenija 2003) nebo knihu Mikhaila Rekuna „How Russia lost Bulgaria, 1868–1886 (New York and London, Lanham-Boulder 2019). Rekun v bibliografii uvedl i obě výše citované Durmanovy práce v angličtině z roku 1988. Z populárních prací všímajících si komplikovaných vztahů Bulharska s Ruskem po osvobození vyšla v roce 2002 v Sofii kniha Ivana Lilova „Osvoboditelni misii na Rusija – Săvetskija săjuz văv i okolo Bălgarija“ a nejnovějí v roce 2022 v Sofii kniha Iliji Indževa s názvem „Izmamata San Stefano: ot rusifikacijata na Bălgarija do ,denacifikacijataʿ na Ukrajna“. Kromě toho především v devadesátých letech 20. století byly relativně přístupné i ruské archívy, což přineslo řadu nových poznatků. Bulharská státní archivní služba vydala ve spolupráci s Ruskou archivní službou v roce 2008 sborník dokumentů z bulharských a ruských archivů „Rusija i văstanovjavaneto na bălgarskata dăržavnost 1878–1885 g.“. Nemělo by ale smysl zpětně Durmanův text doopravovat či opravovat či s některými závěry polemizovat.
Při vydání bude patrně nutné provést určité úpravy v psaní jmen a zeměpisných názvů, které je třeba přizpůsobit českému úzu a sjednotit je. Uvedu několik příkladů, kde se mně současný stav zdá přinejmenším sporný. Nevím např., proč autor používá název „Sistov“, který vznikl zřejmě zkomolením tureckého Ziştova nebo rumunského Șiştova, když v češtině se běžně používá bulharský název Svištov [bulh. Свищов]. Nevím také, proč jméno Golovin přepisuje v textu podle německého úzu jako Golowin, a nikoliv Golovin, jak je při transliteraci do češtiny zvykem. Је také оtázka, proč jméno knížete Alexandra I. Battenberga píše autor v počeštěné formě Battenberk, když jeho německé jméno zní Battenberg a i samotní Bulhaři je přepisují do cyrilice v podobě Батенберг, tedy s „g“ na konci. Tyto drobnosti ale samozřejmě nemají vliv na samotnou hodnotu práce.
Závěr: text doporučuji k publikování i s úvodním komentářem doc. Jakoubka.

V Praze 14. září 2023 prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.