"Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán." Vždy, když jsem otevřela rukopis Anny Kotvalové, přišly mi na mysl verše Jiřího Ortena. "Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!" Pochází ze Sedmé elegie, velmi dlouhé a bolestivé básně plné vzpomínek. Čím větší básnické gesto Orten v tomto textu předestírá, tím obyčejnější je nakonec příběh, který se v něm odehrává. Jde o příběh času, jehož plynutí člověka zase a znovu klame.

Anna Kotvalová ve svých Etapách, jak se kniha jmenuje, tento lineární běh času porušuje. Měsíce jsou zamotané, vzpomínky se vynořují neočekávaně, prakticky až náhodně - chlad hor je střídán chladem, který jde od Vltavy, a ten zase chladem, jež prostupuje jeden malý byt. Afekt, doprovázející vypjaté osobní situace, je mrazivý. V jednu chvíli se na pár verších odehraje odhalení nevěry, aby o kus dál následovala pokřiveně idylická vzpomínka - a i ta byla nakonec přetržena jízlivostí, která ovšem zraňuje i samotnou lyrickou subjektku. Etapy totiž do jisté míry sledují cestu terapeutického procesu, aniž by však byly samy o sobě autoterapeutickou knihou či snad deníkem. Nejsou také ani procesem léčby či sebepéče. Etapy neléčí, když nechtějí. Nejintenzivnější pasáže nalezne čtenářstvo tam, kde je subjektka nejzranitelnější. Hodnotící soudy se rozpadají hned po vyřčení. Ta, která spílá, nakonec spílá neméně i sama sobě, což, podobně jako v citovaných verších Ortenových, veškerý osobní mýtus dává obyčejný - a lidštější, uvěřitelnější - rozměr. (Marie Nedoryová)