Apóha (dosl. "vyloučení") je buddhistická sémantická teorie, pomocí které se buddhističtí nominalističtí filosofové pokoušeli vyřešit otázku statusu universálií. Zatímco indičtí metafyzičtí realisté tvrdili, že universálie (samanya) skutečně existují a jsou současně přítomny v mnoha různých věcech, podle buddhistů byly skutečné pouze jednotliviny (laksana), universálie naopak chápali jako pouhé mentální koncepty, které nemají reálnou existenci. Indický buddhistický filosof Dignága (asi 480-540 po Kr.), jeho následovník Dharmakírti (asi 600-670 po Kr.) a další se domnívali, že například obecný termín "kráva" označuje vše, co není ne-krávou. To znamená, že definovali krávu jako jednotlivinu, aniž by přijali pozici realistů, že termín "kráva" je založen na obecném "kravství", které je inherentně a věčně přítomné ve všech jednotlivých kravách.

Diskuse buddhistických nominalistů s jejich realistickými oponenty, který v Indii trvaly téměř šest set let, se někdy až pozoruhodně podobají debatám mezi středověkými realisty a nominalisty o problému universálií.

Nauka o apóze, v níž se silně prolíná sémantika, epistemologie i filosofie jazyka, patří mezi nejdůležitější a nejpropracovanější témata buddhistické filosofie vůbec.