John Deely (1942-2017) nám líčí dějiny latinského myšlení, a to z hlediska vývoje sémiotiky, která je podle něj jedním ze základních přínosů latinské civilizace. Deely rozplétá její zápasy od doby Augustinovy přes scholastiku až do první poloviny 17. století, kdy latinský věk předává štafetu novověkému myšlení. Latinská křesťanská filosofie se zabývala především dějinami spásy, usilovala o charakterizaci Boha, světa a člověka v něm, přičemž šlo vždycky o poctivé úsilí vysoce vzdělaných lidí. Deely nabízí příběh, který do latinských staletí vnáší novou perspektivu, než na jakou jsme v novověku zvyklí. Teologické spory odsouvá stranou a současně nabízí možnost pochopit, o co šlo. Dokáže se držet tématu výkladu světa a pokud možno nezabředávat do zákrut středověké teologie či do politických dějin.
Augustin z Hipponu jako hlavní otec-zakladatel latinské tradice zavedl do latinského myšlení pojem znaku (signum). Přitom se domníval, že jenom překládá řecký pojem sémeion. Avšak zatímco sémeion se vztahuje pouze k projevům přírodním, signum se vztahuje také k jazyku a lidskému nitru, jež rozhodujícím způsobem přispívají k rozumění. Naše představy, zkušenosti, paměťové stopy atd., věci existující ve světě i ty v naší mysli mohou vystupovat též jako znaky, tj. označovat něco jiného. Tato základní figura je po celá staletí upřesňována a doplňována, aby nauka vyvrcholila v pozdní scholastice Janem od sv. Tomáše alias Johnem Poinsotem (1589-1644). Nauka možná vyvrcholila, ale svět už neovlivnila: ubíral se jinam, inspirován Poinsotovými současníky, jako byli Galileo a Descartes. Teprve Charles S. Peirce (1839-1914) se začne obírat středověkou scholastikou (tu pozdní patrně neznal), navazuje na latinské myšlení a buduje novou nauku, sémiotiku, jež je v Deelyho podání paralelou k novověké filosofii, jak se odvíjela u Kanta, a mostem k postnovověkému myšlení.