Monografie se zabývá životem a dílem katolického teologa Antonína Salajky (1901–1975), prvního československého absolventa římského Pontificio Istituto Orientale a znalce pravoslavné teologie. Jádrem knihy je analýza Salajkovy eklesiologie a definice církve, v níž tkvěl i gordický uzel ekumenismu. Autor přibližuje Salajkovu ideu sjednocení všech křesťanských církví na základě pečlivého definování toho, co je to církev, a uvádí ji do kontextu dobové exkluzivistické římskokatolické teologie.