Abú Alí al-Husajn ibn Síná (asi 970–1037), řečený Avicenna, je přelomovou postavou arabskojazyčného myšlení a vědy a díky latinským překladům, jež vznikly ve 12. století, směrodatně ovlivnil též latinskou křesťanskou filozofii. Jeho nauka o „svatém intelektu“, odborníky doposud opomíjená, propojuje teologii, kosmologii, metafyziku i psychologii a představuje proroka jako aktivní střed lidského světa, díky kterému se nahodilé historické společenství může náležitě včlenit do řádu veškerenstva. Avicennova nauka o proroctví je přesazením Platónova filozofa na trůnu do rámce islámu a vytyčuje půdorys, který prostřednictvím Mosese Maimonida a Alberta Velikého spoluurčoval samo pojetí úkolu a smyslu filozofie v prostředí všech tří velkých monoteismů.