Mladý maďarský kaplan přichází koncem 19. století na faru v Nové Huti. Přichází na jaře z kvetoucí nížiny a stoupaje s vozem po nekonečné klikaté cestě nachází v kopcích krajinu dosud sevřenou sněhem, bičovanou ledovými větry. Ocitne se mezi uctivě odtažitými, roztomile primitivními Slováky, kterým nerozumí jediného slova: nepraktický intelektuál z města si přišel odbýt své vyhnanství, v němž je k zoufalství stejně blízko jako ke šprýmu s některou z mála spřízněných duší.

Žertovně a etnograficky laděný román v dopisech z roku 1897 je nejstarším známým vyprávěním o slovenské krajině Nové Huti (Sinteu) v dnešním Rumunsku a o jejích obyvatelích.