Druhá adolescentní sbírka Jana Spěváčka Můžeme jen milovat je vystavěna jako dvojhlas. Jedna linie (Pišmo) sleduje soustředěnou "krizovou cestu" vnitřní krajinou Žďáru nad Sázavou - vědomě navazující na tradici křížové cesty, ale přeloženou do současného, osobního jazyka. Druhá se pohybuje volněji: fragmentární, zdánlivě rozptýlené zápisy, pele-mele výpovědí, které skládají paralelní proud vědomí.

Oba cykly se pravidelně střídají a vrství, čímž vzniká napětí mezi dvěma rovinami - jednotlivé vrstvy se prostupují, vracejí a posouvají význam. Pojivem není nic menšího než láska: poslední, a tudíž jediná možnost orientace ve světě, který se neustále proměňuje.

Aby autor zamezil zbytečným nadinterpretacím slova pišmo, podotýká, že základním vodítkem budiž spojení slov písmo a pižmo. Ale jak podotýká antropolog František Burda: U sloves existují tvary jako letmo (od letět) nebo stojmo (od stát). Pišmo by tedy teoreticky znamenalo "způsobem psaní" nebo "v sedě u psaní". Pokud bych chtěl říct, že s někým komunikuji výhradně psaním (a ne mluvením), věta by zněla: "Dohodneme se pišmo." Ale písmo/pižmo je taky skvělý. Voní i smrdí podle toho, jestli miluješ. To psaní musíš prostě vyčenichat a ne pochopit/rozumět. Jako s jazzem a se vším uměním. Pořád dokola poslouchat "já tomu nerozumím". Hovno! Musíš čenichat, ne rozumět, vole!