První ze tří oddílů zahrnuje práce věnované francouzské literatuře. Po studii o vývoji motivu svatého grálu ve francouzské středověké artušovské literatuře jsou do něho zařazeny studie věnované Raymondu Queneauovi a Samuelovi Beckettovi, dvěma osobnostem, jež výrazně ovlivnily tematické volby a narativní postupy moderní prózy. Druhý oddíl soustřeďuje práce italianistické. První studie je věnována nejvýznamnějšímu zjevu romantické periody Giacomu Leopardimu, v následující stati je zvažována možnost aplikace slohového označení "biedermeier" na italský materiál, dvě závěrečné studie analyzují na příkladu krepuskolárních básníků a marinettiovského futurismu italskou cestu k avantgardnímu modernismu. Do třetího oddílu jsou zařazeny práce komparatistického charakteru, mapující především italsko-české a francouzsko-české literární vztahy (recepce Francesca Petrarky, "marinismus" v české barokní poezii, dandyovská estetika Arthura Breiského), práce věnované českým autorům (Hrabal, Holan) a příspěvky k historii českého překladu. Do posledního oddílu jsou vyčleněny studie věnované výrazným postavám novodobé literární vědy (Leo Spitzer, Tzvetan Todorov, Claudio Magris).
Úvodem I.
Putování za příběhem o Svatém Grálu
Artušovská legenda: Geoffroy z Monmouthu, Robert Wace a plantagenétovská říše
Chrétien de Troyes
Robert de Boron
Pokračovatelé Chrétiena de Troyes a Perlesvaux
Vulgata aneb kniha o Grálu
Putování za Svatým Grálem
Ílias a Odyssea Raymonda Queneaua
Samuel Beckett
II. Giacomo Leopardi: pravda a báseň
Biedermeier a italská literatura
Básníci soumraku
Pařížská inspirace italské avantgardy
III. Dvojí podoba kurtoazní lásky
Petrarcův spis De remediis a jeho česká recepce
K otázce "marinismu" v české barokní poezii
Kollár, Petrarca a Dante
Itálie jako literární téma: Julius Zeyer a Josef Šusta
Dandyovská estetika Arthura Breiského
Bohumil Hrabal: pokus o portrét
Quijotismus v Hrabalovi
Bohumil Hrabal a střední Evropa
Holanova Toskána: poznámky k interpretaci
České překlady Francoise Villona
Překlad konfromní a adaptační
IV. Leo Spitzer
Tzvetan Todorov: od struktury k dialogu
Habsburský mýtus Claudia Magrise
Předkládaný soubor 23 studií je tematicky rozčleněn do 4 oddílů (I.-III. literatura francouzská, italská a česká, IV. literární věda), ale přitom představuje pozoruhodně jednotný celek tím, že se tu na jednotlivých literárních jevech, problémech a osobnostech vždy z různých stran osvětlují i některé zásadní, "makrostrukturální" otázky: upřesnění tradičních definic (kurtoazní láska apod.), celková charakteristika epochy nebo směru, hranice a přechody mezi jednotlivými estetickými systémy (např. marinismus - baroko, klasicismus - romantismus - biedermeier - realismus).
Základní rysy většiny čísel souboru vidím v těchto bodech:
1) Autorův nesmírně široký (dnes u nás, pokud dohlédnu, ojedinělý) literárněhistorický záběr, sahající od středověku až po současnost a zahrnující detailní, ne pouze povšechnou erudici nejen romanistickou, nýbrž i bohemistickou (jak demonstruje mj. 12 studií oddílu III), a dokonce germanistickou (viz mj. magrisovskou studii v odd. IV).
2) Konkrétní dílo se na jedné straně podrobí minucióznímu textovému rozboru (Queneau, Beckett aj.), na druhé straně zasadí do širokých celoevropských souvislostí (např. český Život svaté Kateřiny do souvislosti artušovské literatury, navíc pojednané z nového hlediska, část. korigujícího simplifikace a klišé tradované namnoze dodnes i v odborné literatuře); i u detailních problémů národních literatur zůstává Pelán komparatistou: národní literatura je pro něj stále a přirozeně součástí světové (nebo přinejmenším evropské) literatury. Toto "antiprovinciální" hledisko je u nás dodnes spojeno s osobností Václava Černého; v mladší generaci literárních vědců nevidím nikoho, kdo by v této tradici pokračoval tak kompetentně a produktivně (tzn. bez kopírovnání, zcela vlastním způsobem a vlastním směrem) jako právě Pelán.
3) Pelánovy práce přesvědčivě prokazují, že umělecké dílo je vždy podstatně spjato s neopakovatelnou individualitou autora, že tedy zabývat se osobností tvůrce (pokud se neomezíme na vnějškový biografismus) může být klíčem - někdy dokonce nezbytným -k pochopení tvorby; v tom mají Pelánovy práce i hodnotu metodologického příkladu, prokazujícího, že některé novější teorie - třeba o "smrti autora", popř. o tom, že "text sám o sobě" je jediným legitimním předmětem literární vědy - poznání mněleckého díla nejen prohloubily, nýbrž v lecčem i povážlivě redukovaly.
4) Pelán se vyhýbá metodologickému teoretizování (dnes tak oblíbenému a často tak jalovému), které je samo sobě předmětem a pro které je umělecká literatura, pokud ji vůbec bere na vědomí, pouze magacínem neosobního, libovolně využitelného materiálu. Hlavním předmětem Pelánovy literární vědy je literatura, nikoli literární věda. Na druhé straně nejen oddíl IV, ale i řada pasáží v konkrétních studiích (např. rozpracování metody "konformního" a "adaptačního" překladu v obou zeyerovských číslech) dokládá, že obecné otázky literárněvědné metodologie a teorie literatury nejsou Pelánovi zdaleka cizí, že je má v neobyčené šíři - zase: napříč národními filologiemi - ,,načtené" a dovede je samostatně, nezávisle na měnících se módách promýšlet, rozlišit na nich podstatné od nepodstatného: dovede to proto, že ví, co dané metodě (např. strukturalistické naratologii v pojetí T. Todorova) předcházelo, jak se vyvíjela dál, a především v čem může být přínosná při aplikaci na konkrétní literární dílo nebo problém.
Závěr může být stručný:
Je mimo vší pochybu, že předložený soubor představuje mimořádný vědecký přínos, daleko překračující hranice románské nebo bohemistické filologie, a tudíž využitelný v celém spektru naší současné literární vědy. V dnešní situaci metodologicky desorientované a samu sebe namnoze zpochybňující literární vědy (viz výše bod 3 a 4) se vydání tohoto souboru jeví jako nejvýš potřebné. Proto jej bez výhrad a důrazně doporučuji k vydání.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Jiří Stromšík, CSc.
LITERÁRNÍ VĚDA A ESEJISTIKA
"Předkládaná kniha shrnuje mé studie, stati a konferenční příspěvky napsané v letech 1999-2006. Navazuje na předchozí soubor mých textů, jejž uspořádal pod názvem Kapitoly z francouzské a italské literatury Jan Šulc a který vyšel v roce 2000 v nakladatelství Torst," informuje v úvodu objemného paperbacku přední tuzemský romanista Jiří Pelán (1950), mj. nositel překladatelské Ceny Josefa Jungmanna. Texty jsou rozděleny do čtyř oddílů a autor v nich prokazuje širokou orientaci: od autorů středověkých po moderní klasiky (Queneau, Beckett, Holan, Hrabal). České autory Pelán nahlíží především v romanistických souvislostech.
(jch), Dnes, 20.10.2007, str. 24
Literární věda jako dobrodružství
Oblasti zájmu Jiřího Pelána (* 1950) jsou pestré - od románských literatur přes medievalistiku až po literaturu soudobou. Zde je čtenářům znám především jako interpret díla Bohumila Hrabala. Ve své zatím poslední knize shrnuje své studie z let 1999-2006, a navazuje tak na předchozí Kapitoly z francouzské a italské literatury (2000). Texty čtyř oddílů se zabývají tématy z historie francouzské, italské a české literatury, knihu uzavírají studie o Leo Spitzerovi, Tzvetanu Todorovovi a Claudiu Magrisovi.
Základní orientace souboru, doplněného o výbor z autorovy bibliografie, je sice romanistická, avšak podstatně rozšířená "o bohemikální témata, nahlížená zpravidla v komparativních souvislostech". Srovnávací metoda a jazykový rozhled Pelánovi umožňují jak důkladnou textovou analýzu, tak shrnující konstatování o autorech či celých uměleckých epochách. Dosavadní výklady přehodnocují například jeho studie o Kollárově podobě sonetu ve Slávy dceři, jeho snahy o nové uchopení pojmu "biedermeier" či o oživení tématu literárního zobrazování střední Evropy.
Pelánovy studie zachovávají nároky vysoce odborného stylu, a přitom jsou psány čtivým a přístupným jazykem. Leckteré závěry mohou působit velmi odvážně. Autorovo pojetí literární vědy má však daleko k suchopárnosti. Příznačné je pro něj hluboké, až "barokně" exaltované zaujetí tématem. Pelán nezapře svého učitele Václava Černého a jeho komparativní přístupy, stejně jako nekompromisní požadavky na morální integritu umělcovy osobnosti.
Oskar Mainx, Lidové novin, příloha Orientace, 5. ledna 2008
Čtenář Jiří Pelán
Česká literatura v evropském kontextu
Dílo Jiřího Pelána ve svém celku fakticky uniká kritice. Sotva se najde někdo, kdo by si osoboval tak široké kompetence, aby je mohl souhrnně posoudit. Jádro jeho díla netvoří teoretické úvahy, ale texty, v nichž podává svou metodu in actu. Lze z toho vyrozumět, že není systematickým teoretikem, ale neúnavným hledačem cesty.
Slova z perexu, jež jsou uvedena s drobnými licencemi, napsal Jiří Pelán (1950) ve studii doprovázející doposud nevydaný výbor z prací německého romanisty Leo Spitzera. To, co napsal Pelán o Spitzerovi, však do velké míry platí i pro něj samotného. Právě vydaný šestisetstránkový výbor Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, zahrnující autorovu tvorbu z posledního desetiletí, to jen potvrzuje. Pelánova bibliografie (z níž ve spolupráci s autorem pořídila pro Kapitoly výběr M. Motlová) sice nečítá neuvěřitelných 1006 položek jako u Leo Spitzera, ale i tak to podle jejího časoprostorového rozpětí vypadá, jako by patřila spíše nějakému autorskému kolektivu.
Usilovat o malé a nepohrdat největším
V Kapitolách jsou sebrány studie pokrývající tři národní literatury (jedna rozsáhlá a dvě kratší práce se týkají francouzské literatury, dále jsou tu čtyři studie o literatuře italské, dvanáct o české a tři věnované významným postavám evropské literární vědy - Spitzer, Todorov, Magris) a období od středověku do současnosti, od Svatého Grálu po Raymonda Queneaua.
Jiří Pelán je romanista, ale jak sám dodává (viz rozhovor v revue Souvislosti č. 1/2004), pole jeho zkoumání je vnějšími faktory determinováno na hledání vztahů mezi jednotlivými literaturami. Toto komparatistické založení (srovnávací literaturu studoval u Václava Černého) je nejlépe patrné právě na studiích z české literatury, jimž je v knize také dán největší prostor - sto devadesát pět stran. Zasazení české literatury do evropského kontextu může mít různé motivace (studie k překladu českého autora do cizího jazyka, snaha ukázat, že česká literatura je schopná obstát v kontextu literatury evropské či světové...), ale důležitý je výsledek a ten je stejně nakonec nejzajímavější pro prostředí domácí. Platí to pochopitelně i v opačném směru: českou literaturu poznáme lépe také podle toho, jakým způsobem recipovala evropský kontext.
Středověký Petrarca a Biedermann Kollár
Jako ilustrační příklad Pelánovy tvorby jsem si vybral dvě vztahové studie, jež se nějak týkají české recepce Franceska Petrarky. Ve studii Petrarkův spis De remediis a jeho česká recepce (srov. také Pelánovu dřívější práci K české recepci Franceska Petrarky, in Kapitoly z francouzské a italské literatury, Torst, Praha 2000) autor na příkladu přijetí Petrarkova díla v Čechách ukazuje problematičnost hledání počátků českého protohumanismu. Petrarca u nás totiž nebyl ve 14. a 15. století recipován jako humanista a/nebo básník (tento rozměr čekal na své objevení až do obrození - viz následující odstavec), ale "téměř výhradně jako morální filozof" (s. 337). Česká recepce Petrarky se tedy orientovala na díla, "z nichž promlouval nový typ morálního angažmá a osobní zbožnosti" (tamtéž). I to byl důvod, proč si Petrarkův spis De remediis udržel ohlas u českých protestantů. Dlouho se mělo za to, že Petrarkův antropologický pesimismus natolik konvenoval moralizujícím reformátorům, že ho ve svých překladech/adaptacích ještě podtrhovali. Pelánovo detailní srovnání Češkových Řečí a naučení hlubokých mudrců (okolo r. 1500) s již zmíněným Petrarkovým spisem však ukázalo, že "ideové směřování [Češkovy adaptace] bylo právě opačné: Petrarkův rigorózní, niterně orientovaný augustinovský koncept Ctnosti je u Češky nahrazen podstatně otevřenějším, ke světu obráceným konceptem Rozumu, a Petrarkův pesimismus je tak přeinterpretován v duchu pozitivního a sebevědomého reformačního myšlení" (s. 349).
Nové čtení posledních dvou zpěvů Slávy dcery (Lethe, Acheron) nabízí Pelán ve studii Kollár, Petrarca a Dante. Autor tu vstupuje do citlivé a již mnohokrát zpracované problematiky: vliv obou Italů na Kollára se jeví jako samozřejmý (jakoby mimochodem Pelán dodává, že Kollár toho přebíral víc z literatury německé a slovanské), rovněž také máme naučeno, že se postupem času stal z Kollára-lyrika Kollár-prorok, encyklopedista a archeolog/filolog pochybné pověsti, který svou skladbu demoloval přidáváním dalších a dalších sonetů. Jestliže máme tendenci kanonizovat první tři zpěvy Slávy dcery a s pokrčením ramen omlouvat Kollárovo maniakální "vylepšování" svého veledíla, říkáme tím, že "zatímco petrarkovský vzor působil pozitivně a otevřel nejautentičtější polohy Kollárova lyrického talentu, Dantův vzor tomuto lyrismu zahradil cestu a poskytl Kollárovi pouze rastr pro jeho panslavistické blouznění" (s. 365). Pelán ukazuje, že hlavní vliv Božské komedie na Slávy dceru nespočíval v rovině ideové (přes všechny povrchní podobnosti), ale v rovině formální - "poté co Kollárův sonet opustil bezpečný petrarkovský kánon, stal se polem experimentu" (s. 371). Na poslední dva zpěvy Slávy dcery bychom, navrhuje Pelán, mohli pohlížet prizmatem heroikomiky. Takový pohled nás jednak povzbudí tyto dva zpěvy vůbec dočíst, jednak nás dovede až ke spojení Kollára s biedermeierem.
Methode ist Erlebnis
K podrobnějšímu referování o dalších studiích zde již nezbývá prostor. Ačkoli se zabývají nejrůznějšími problémy (uveďme alespoň některá další jména: Beckett, Leopardi, Zeyer, Breisky, Hrabal, Holan), pro všechny platí, že jim předcházelo zevrubné studium pramenů a sekundární literatury. Smyslem takového počínání ale není jakýsi faktpourfaktismus, ale touha "zahlédnout literaturu jako celek". Člověku s tak velkou erudicí se může snadno stát, že kromě svého čtenáře zahubí i čtenáře v sobě. Ne Jiřímu Pelánovi, u kterého je subjektivní čtenářský zážitek v tom nejlepším slova smyslu vždy na prvním místě. Jeho přístup k literárnímu dílu je zdařilou kompilací diachronního, komparativně zaměřeného pohledu s dílocentrickou tradicí formalisticko-strukturální. A ačkoli Pelán nedávno vstoupil do Pražského lingvistického kroužku, svou orientaci jasně potvrdil inaugurační přednáškou věnovanou právě Leo Spitzerovi, badateli, který se jakémukoli znásilňování materiálu apriorně uplatňovanou metodou po celý život bránil.
Robert Ibrahim, A2 kulturní týdeník, 29/2007