Kniha je historickou analýzou věnující se dramatickému vývoji v této severoafrické zemi, který započal uvolněním politických a ekonomických poměrů po roce 1988. Práce sleduje vývoj v Alžírsku až do nástupu a konsolidace režimu prezidenta Abdulazíze Bútefliky na přelomu milénia.
Devadesátá léta v Alžírsku byla obdobím nesmiřitelného sváru vyhraněných politických osobností, zájmových skupin a diametrálně odlišných koncepcí společenského uspořádání. Snaha vyčerpaného autoritářského režimu o kontrolovanou politickou liberalizaci na konci 80. let byla dokonale využita islamisty, kteří se ke zděšení sekulární části společnosti stali mohutnou silou hrozící získat hegemonní postavení. Snaha o eliminaci islamistů ze strany jejich odpůrců uspěla až po několika letech krvavých bojů s radikálně islamistickými gerilami. Výsledkem byl obnovený autoritářský režim, pro nějž se hrozba radikálního islámu stala důležitým zdrojem legitimity.
Autor knihy se mimo jiné za použití výzkumu některých původních pramenů či dobového tisku snaží přinést nový a nestranný pohled na události, jež lze s trochou nadsázky označit za předehru arabského jara.

Práce Zdeňka Beránka patří svým obsahem do kategorie soudobých dějin, což nebývá vždy snadno zpracovatelné téma vzhledem k nedostatečnému časovému odstupu a relativnímu nedostatku studijního materiálu. Není pochyb, že takto postavené téma za zpracování stojí. Práce se zabývá složitým vývojem v Alžírsku v letech 1988-1999, samozřejmě s ohledem na širší historický kontext daného regionu. Vykazuje všechny parametry historické monografie - a to jak po formální, tak i obsahové stránce. Zabývá se politickými dějinami Alžírska v daném časovém úseku, což není jednoduchý úkol, neboť autor si musel před vlastním zadáním tématu dobře rozmyslet, zda je možné ho na potřebné úrovni zvládnout po stránce heuristické. Výsledek vyznívá tak, že po stránce sběru a analýzy pramenů a literatury, stejně jako "řemeslná" obratnost při práci s těmito daty (patrně proto, že autor je vystudovaný obecný historik) jsou zřejmé a práce dosahuje potřebné hodnoty ve smyslu deskriptivním i analytickém.
Výsledek je o to cennější, že právě vývoj od konce osmdesátých let 20. století byl mimořádně složitý, což se projevovalo například ve značné rozdílnosti interpretací u mnoha povrchních analýz, jež byly v posledních letech na některý z aspektů daného tématu napsány. Téma má navíc důležitý přesah z hlediska obecnějších pohledů na vývoj v arabském světě. Mám tu na mysli formy komunikace mezi "přežilými" a ideově vyčpělými strukturami napůl sekulární politické moci a mezi fundamentalistickou aktivistickou opozicí. Cesty fundamentalistů k moci prostřednictvím výzev ke svobodě a demokracii cestou skutečně regulérních voleb je ostatně základní taktika soudobého aktivistického islámu. Alžírsko (spolu s Palestinou 2006 a Irákem po pádu Saddáma Husajna) je v tom smyslu zkušenost, hodná závažného promýšlení. Autor sám upozorňuje na to, že jeho práce je především historická, nikoliv politologická. Jako oponent však vítám ty úvodní pasáže, které mají povahu politologického přehledu či analýzy některých obecnějších problémů, bez jejichž zmínky by tato studie nebyla úplná. Vhodné je vyjasnění některých typů zřízení (totalitní, autoritářská) a problému přechodu k demokracii. Právě tato teoretičtější, byť jen letmo načrtnutá, úvodní pasáž se dobře hodí pro zevrubnější analýzu alžírské zkušenosti na přelomu 80. a 90. let 20. století.
Těžiště studie je věnováno oněm jedenácti letům od počátku alžírské "perestrojky" až do upevnění moci vojenského režimu a relativního potlačení fundamentalistické opozice. Tato část práce má z hlediska jejího celého vyznění značnou informativní hodnotu. Výklad je přísně chronologický, což mu dodává na zřetelnosti, a je dobře strukturován. Z věcného hlediska k němu nemám nic zřetelně kritického, při četbě řady pasáží jsem se naopak poučil. Dobře formulovaný a koncisní je i závěr celé studie.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Miloš Mendel, CSc.