První část monumentálního díla obsahujícího soupis všech dochovaných bohemikálních rukopisů 17. a 18. století uložených v muzejních sbírkách v Čechách (s výjimkou Prahy). Soupis je uspořádán alfabeticky podle jednotlivých muzejních sbírek a obsahuje vždy údaje o muzeu a jeho fondech a popis jednotlivých rukopisů, včetně výtvarné podoby. Publikace zachycuje dosavadní, vesměs obtížně dostupné a roztroušené údaje, systematizuje je a doplňuje. První svazek obsahuje rukopisy z muzeí měst Aš - Jindřichův Hradec.

Úvod
Předmluva
1. Úvodem
2. Vymezení Repertoria
3. Organizace soupisových prací
4. Struktura Repertoria
5. Přínosy Repertoria
6. Poděkování
Seznam muzeí, v jejichž sbírkách nebyly zjištěny rukopisy 17. a 18. století
Seznam spolupracovníků
Seznam zkratek
Seznam použité literatury
Seznam vyobrazení
Muzea - 1. svazek
Aš
Bechyně
Bělá pod Bezdězem
Benátky nad Jizerou
Beroun
Blatná
Blovice
Brandýs nad Labem
Broumov
Březnice
Budyně nad Ohří
Čáslav
Čelákovice
Česká Lípa
Česká Skalice
Česká Třebová
České Budějovice
Český Dub
Český Krumlov
Dačice
Děčín
Deštná
Dobruška
Dobříš
Domažlice
Duchcov
Dvůr Králové nad Labem
Františkovy Lázně
Frýdlant
Muzea ? 2. svazek
Havlíčkův Brod
Hlinsko v Čechách
Horažďovice
Hořice v Podkrkonoší
Hořovice
Hradec Králové
Hronov
Humpolec
Cheb
Chlumec nad Cidlinou
Choceň
Choltice
Chomutov
Chotěboř
Chrast u Chrudimě
Chrastavá
Chrudim
Chudenice
Jablonec nad Nisou
Jáchymov
Jaroměř
Jesenice
Jičín
Jilemnice
Jílové u Prahy
Jindřichův Hradec

Předložený 1. svazek soupisu rukopisů z majetku městských muzeí v Čechách je významná novátorsky pojatá práce, která sleduje vlastně dvojí cíl: jednak obecnější - podat ve stručném nástinu obraz českých muzejních institucí mimo hlavní město a charakteristiku jejich knihovních fondů, a jednak užší, speciální, vyvolaný současným zájmem o studium barokního písemnictví - prozkoumáním knihoven českých muzeí z toho hlediska, jaké rukopisy z 17.- 18. století obsahují a čím tedy mohou materiálově přispět k barokologickým studiím. Pro splnění obou cílů autoři vytvořili předpoklady důmyslným a obsažným uspořádáváním zjišťovaných dat a faktů podle jednotné osnovy, opakující se u každého města. V oddíle věnovaném charakteristice knihovních fondů každého muzea se jmenovitě uvádějí knihy se zajímavými máj etnickými nebo provenienčními přípisy, které mohou vítaně orientovat po vnitřní kulturní struktuře města a kraje.
Centrem výkladu věnovaného každému muzeu je odstavec o rukopisech ze 17. -18.století (jiný odstavec je věnován stručné informaci o rukopisech starších a mladších). Jestliže si autoři slibovali od soupisu podstatné rozšíření materiálové základny pro studium české barokní literatury, pak se jejich očekávání nesetkalo s úspěchem: literárně zajímavých slovesných památek, které nejsou známy, odhalil soupis pramálo. Přinesl však jiný, velmi důležitý obraz kulturního života dané doby, pohled na jeho infrastrukturu signalizovanou tím, co se opisovalo (a tedy četlo), co a jak aktuálně fungovalo v kulturní každodennosti českých měst zejména v 18. století. (Starší rukopisy, hlavně ze 16. -17. století, pokud upoutaly pozornost starších sběratelů a badatelů, byly dříve, hlavně v 19. století, soustředěny v rukopisném oddělení knihovny Národního muzea.) Soupis podává svědectví o tom, že tu šlo hlavně o modlitební knihy, teologická, populárně zaměřená kompendia, právnické příručky, lékařské knihy, cechovní dokumenty, kancionály, správní dokumenty atd., vše psané česky a německy. Soupis tak poskytuje neocenitelné průhledy do každodennosti českých měst hlavně v 18. století, nabízí pomocný materiál pro moderně koncipované historické studium, spíš pro sociologii kultury, než pro tradičně chápanou literární historii.
Velmi zajímavou, signifikantní složku materiálu shromážděného soupisem tvoří přepisy starších tištěných děl, často velmi rozsáhlých, které se vyskytují poměrně často a v překvapivé míře (Hájkova kronika z 1. 1805-1808, víc než 10 let před schönfeldským vydáním, cestopis Mandevilův, Harnatův, Mattioliho herbář, Mravoučné příběhy J. Kollára, Puchmajerův almanach), dále je v rukopisných souborech patrný zájem o kronikářskou produkci (kroniky místní, rodinné). Už 1. díl Repertoria rovněž dobře naznačuje, jaký je rozdíl mezi kulturním životem jednotlivých měst a která z nich reprezentovala po té stránce přirozená centra ?spádových oblastí" (Hradec Králové, Chrudim, Jičín, Česká Lípa

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Jaroslav Kolár, DrSc.

---

Soupis univerzálně využitelný

K největším zásluhám všestranného bohemisty Alexandra Sticha, který nečekaně zemřel v lednu minulého roku, patří to, že na počátku 90. let minulého století inicioval a zaštítil studium jazyka a literatury doby baroka. Jádrem těchto aktivit se stal velkoryse koncipovaný soupis rukopisů 17. a 18. století z českých, moravských a slezských muzeí, jehož první část byla loni publikována ve dvou rozsáhlých svazcích (česká muzea od A do J). Je nutné jasně konstatovat, že nemáme před sebou výsledek běžné katalogizace rukopisných fondů. Celý projekt byl od začátku spojen s mnohostranným bádáním filologickým, literárněhistorickým, edičním atd. Stal se dílnou, která vytvořila podmínky pro vznik mnoha bohemistických prací i diskusí nad literárním barokem, ale i záštitou dalších vydavatelských snah a zprostředkovatelem osobních kontaktů mezi zájemci o barokní kulturu. Předností celé akce bylo to, že se do ní postupně podařilo zapojit desítky studentů bohemistiky, především pražských; proto je také pod celým soupisem podepsán kolektiv čítající bezmála stovku autorů!
Způsob katalogizace splňuje náročná kritéria soupisů starších rukopisů a umožňuje mnohostranné a rychlé využití všech informací. Každá položka přehledně uvádí fyzický popis rukopisu, transliterovaný přepis titulu, charakteristiku svazku, včetně datace, obsahu a rozsahu textů atd. Soupis je řazen abecedně podle muzeí; je přitom velmi užitečné, že u každé instituce se podává obecná charakteristika jejích literárních fondů (upozorňuje se např. na dosud neregistrované staré tisky, včetně těch cizojazyčných, na sbírky kramářských písní, ale i na sbírky literatury novodobé). Autoři neopomenuli ani konkrétní kontakty na jednotlivá muzea (emailové adresy a telefony knihovníků). Struktuře jednotlivých hesel není v zásadě co vytknout. Repertorium zachycuje i výtvarnou výzdobu konvolutů, která je prezentována v mimořádně rozsáhlé, skvěle provedené obrazové příloze; sedmdesát obrázků nabízí nepochybné výtvarné skvosty (např. akvarel z chrudimského graduálu).
Pravý význam Repertoria se ukáže až po delším čase, když začne být množství dosud neznámého materiálu hlouběji zkoumáno a také až budou k dispozici i další svazky. Co však lze říci už nyní? Repertorium podává např. představu o žánrovém rozvrstvení tehdejšího literárního života. Suverénně nejrozšířenějším žánrem doby baroka se na jeho základě jeví modlitba, která měla svou podobu českou, německou, ale např. i šifrovanou. Nenechme se zmýlit, modlitba nemusí být jen fádní, nábožensky účelovou četbou; velmi často jí neschází bezděčná básnická síla anebo zcela vědomé estetické úsilí. Skladby zařazované do modlitebních knih mohou patřit i k složitěji konstruovaným lyrickým textům, jež mají rysy spirituálních meditací. Bylo by vůbec žádoucí přesněji postihovat žánrový charakter rukopisů ? jako modlitební knihy jsou v Repertoriu nepřesně označována např. díla pojednávající o poutních místech (jejich struktura je většinou syntetická, slučují více útvarů), nebo díla s výrazným podílem písňové složky. K modlitbám ještě upozornění na jeden drobný omyl: mnohokrát evidovaná německá modlitební kniha Kern aller Gebett může být jen stěží považována za opis díla Kašpara Neumanna (podle uvedených charakteristik jsou tyto rukopisy protireformačními modlitbami, obsahují texty o P. Marii nebo o sv. Janu Nepomuckém; ovšem Neumann, jehož modlitební kniha nese stejný název, byl Slezanem ortodoxně luteránské orientace, jemuž byly jakékoli projevy rekatolizace na hony vzdálené).
Z básnické tvorby, zdá se na první pohled, Repertorium neodkrývá klenoty, které by v budoucnu pronikly do množiny kanonických děl literatury starší doby. Většinou to vypadá na poezii pololidovou, písmáckou. Zkušenost nás ovšem učí nevykázat literární text na hodnotovou periférii podle prvního dojmu nebo bibliografického záznamu. Co když např. soubor českých veršovaných proroctví, rozsáhlá píseň o Valdštejnovi nebo sborník latinských bukolických skladeb nabízí sugestivní, nadprůměrné básnické texty? Frekventovaně se objevují kancionály (především ve východních Čechách), popř. další písňové soubory (u nich navrhuji soustavněji uvádět alespoň některé incipity skladeb). Velmi časté jsou např. cykly pohřebních písní, které dokazují, že leccos z každodenní duchovního života baroka bylo svázáno s funebrální kulturou. Hojně jsou evidovány také literární památky spojené s jiným typickým projevem českého baroka, a to s náboženskými poutěmi a obecně s kultem svatých.
Repertorium je jedinečným vodítkem pro mnohostranné poznání recepce literatury starší doby, ukazuje oblibu, rozšířenost některých děl, někdy i způsoby čtení nebo profil adresátů (díky Repertoriu se např. potvrzuje úzké sepětí barokní modlitby s ženským publikem). Není vůbec nezajímavé vědět, že lidé raného novověku si stále ještě opisovali např. středověký Mandevillův cestopis. Bez významu není sledovat, jaké tituly se vedle sebe v jednom rukopisném sborníku ocitly, co si lidé přivazovali k tištěným knihám (také tyto rukopisy soupis eviduje) a především to, jak se při opisu tištěného textu projevovala subjektivita čtenáře ? kopisty. Repertorium také znamenitě zrcadlí tehdy již intenzivní regionální rozrůznění kulturního a literárního života, dokládá mimořádnou vitalitu dění východních Čech (srov. fondy Hradce Králové, České Třebové nebo Chrudimi). Teprve další svazky ukáží zřejmě dosti zásadní rozdíly mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Už teď je ovšem dobře patrná jazyková různorodost tehdejší kultury, v některých fondech zcela převažují rukopisy německé, české někdy zcela schází (např. v Broumově). To je potřeba samostatně vyzvednout: autoři se rozhodli registrovat rukopisný materiál v celé jeho šíři, kromě českých pramenů evidují i cizojazyčné ? německé, latinské, ruské, italské atd. Velmi podstatně nám soupis přehodnocuje představu o periodách literárního vývoje, demonstruje kvantitativní bohatost literatury v 18. století a zvláště hluboké přesahy baroka do doby obrozenecké.
Už při pouhém listování Repertoriem můžeme být okouzleni některými položkami; co třeba: německé proroctví z České Třebové dovedené do roku 1999, příručka mysliveckých zaříkávání a magických rad, záznam o zaříkávání požáru cikánem z roku 1786, návod na zkvalitnění piva (?aby pivo voňalo jako malina aneb jako kadidlo?), příručka válečného umění nebo kabalistická kniha pocházející od posledního kutnohorského jezuity. Jestli se toto vše nestane pramenem těch dnes tolik žádaných historických antropologií, mikrohistorií a genderových studií, dějin mentalit i minorit, stravování a jiných ?každodenností?, pak nevím, na co se ještě čeká! A to nemluvím o mnohostranném využití v mnoha tradičnějších humanitních disciplínách (filologie, muzikologie, teologie, etnografie atd.). Nezbývá než vyjádřit přání, aby se našlo dost sil a nezbytných finančních prostředků na pokračování celé akce.

Jan Malura, Tvar 21. 10. 04 (17/XV)

---

Das Repertorium der Handschriften des 17. und 18. Jahrhunderts bietet eine detaillierte Auflistung der in den Sammlungen der böhmischen Museen aufbewahrten Handschriften der Barockzeit. Die Handschriften dieser Epoche standen bisher am Rande des Forschungsinteresses, weil es sich ja um eine Zeit handelt, in der das gedruckte Buch eindeutig überwiegt, dem von den Forschern mehr Aufmerksamkeit gewidmet wurde. Die vorliegende Publikation stellt keinen Hand Schriftenkatalog im echten Sinne des Wortes dar, wie wir solche von anderen Handschriftensammlungen her kennen, bringt aber sehr detaillierte und gründliche Beschreibungen der einzelnen Handschriften, die zum Ausgangspunkt für das weiterführende Studium aller Forschungsrichtungen werden sollten, insbesondere für die kulturhistorische, linguistische und literaturhistorische Erforschung. Das Repertorium erfasst nicht nur selbständige Handschriften, sondern auch verschiedene handschriftliche Adligate, und - was besonders wichtig ist - auch heutzutage verschollene Handschriften, die in der Vergangenheit einen Bestandteil der beschriebenen Sammlung bildeten.
Die vorliegende Publikation ist Ergebnis einer langjährigen Arbeit unserer führenden Fachleute, besonders von der Philosophischen Fakultät der Karlsuniversität in Prag, wo auch diese Idee zu Beginn der 90er Jahre des 20. Jh. geboren wurde. Das ursprüngliche Vorhaben, ein Verzeichnis oder vielmehr eine detaillierte Beschreibung aller literarischen Handschriften, die in der Barockzeit, konkret im 17. und 18. Jahrhundert, entstanden waren und auf dem Gebiet des Tschechischen Staates aufbewahrt werden, wurde relativ bald verlassen, als festgestellt wurde, welch immense Materialmenge zu erfassen gewesen wäre. Das ursprüngliche Vorhaben wurde auch in dem Sinne korrigiert, indem alle Handschriften, nicht nur literarische Handschriften, jener Epoche aufgenommen wurden - es ist ja sehr schwierig, eine Grenze zwischen literarischen und nichtliterarischen Texten zu ziehen, und die Erfassung wurde nur auf die in Museen befindlichen Sammlungen beschränkt. Die Entscheidung, zuerst die musealen Sammlungen zu bearbeiten, wurde von der Erkenntnis geleitet, dass die in den böhmischen Museen aufbewahrten Materialien der Öffentlichkeit fast unbekannt sind. Unter dem territorialen Aspekt wurde nur Böhmen aufgenommen. Man kann hoffen, dass dieser gute Gedanke - auf eine so detaillierte Weise die in unseren Museen aufbewahrten Handschriften des 17. und 18. Jahrhunderts zu erfassen - in der Zukunft eine analoge Realisierung auch in Mähren und Schlesien erfahren wird.
Das Repertorium stellt eine interessante Bereicherung der Erforschung auf dem Gebiet der Kodikologie und der verwandten Disziplinen dar und steht so in enger Beziehung zum Inhalt der Tätigkeit der Abteilung für Erfassung und Studium von Handschriften beim Archiv der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, deren Hauptaufgabe ist, einen Generalkatalog aller auf dem Gebiet der Tschechischen Republik aufbewahrten Handschriften sowie der bohemikalen Handschriften im Ausland zu erstellen. Durch die Bearbeitung von Handschriften der Barockzeit aus den böhmischen Museen wurde im Repertorium ein bedeutender Beitrag zur Realisierung dieses Vorhabens geleistet.
An der Handschriftenbeschreibung beteiligten sich sowohl führende Wissenschaftler als auch zahlreiche Studenten, ohne deren Hilfe sich die Realisierung dieses Projektes sehr in die Länge gezogen hätte. Sie alle mussten sich bei ihrer Arbeit mit den einzelnen Handschriften der bearbeiteten Sammlung bekannt machen. Jeder, der sich mit dieser Tätigkeit beschäftigt, kann sich gut vorstellen, wie viel Ameisenarbeit, Einsatz und unermessliche Geduld, manchmal auch physische Anstrengung aufgebracht werden muss, wenn eine solche Arbeit wirklich gründlich durchgeführt werden soll. Obwohl die Arbeit am Verzeichnis der Barockhandschriften in unseren Museen einige Jahre dauerte, muss konstatiert werden, dass es gelungen ist, sie angesichts ihres Umfangs relativ schnell zu verwirklichen, und dass die Zeitspanne zwischen der Entstehung des Vorhabens und dem Erscheinen des ersten Bandes verhältnismäßig kurz war. Diese Tatsache ist umso lobenswerter, weil die Hilfsmittel, auf die man sich bei der Untersuchung des in den böhmischen Museen aufbewahrten handschriftlichen Materials stützen kann, oft unzulänglich sind und dass - bis auf Ausnahmen - keine fachgerecht bearbeiteten Verzeichnisse von in einzelnen Museen aufbewahrten Handschriften vorhanden sind. Für die Erfassung der Handschriften muss man deshalb manchmal die gesamte Bibliothek des Museums durchgehen, die manchmal auch mehrere tausend Bände umfasst.
Das Repertorium ist alphabetisch nach Orten geordnet. Beschreibungseinheit ist das jeweilige Museum. Dazu findet man hier neben einigen grundlegenden Angaben (Adresse, Gründungsjahr, Kontaktpersonen u.ä.) eine relativ gründliche Information über den Buchbestand, über die Anzahl der alten Drucke bis zum Jahr 1800 (die bedeutendsten von ihnen werden namentlich angeführt) sowie über die Gesamtzahl der Handschriften der hiesigen Sammlung; wobei die wichtigen von ihnen, die wegen der Zeit ihrer Entstehung in das beschreibende Verzeichnis nicht gehören, konkret erwähnt werden. Dieser Teil bringt u.a. auch die Literatur, die sich auf das Museum und seine Tätigkeit bezieht.
In den einzelnen Museen sind die zu beschreibenden Handschriften nach Signaturen oder Inventarnummern geordnet; falls diese nicht existieren, dann nach ihrer Entstehungszeit. Die Beschreibungen im Buch sind in drei Teile gegliedert. Die Kopfzeile enthält die äußere Beschreibung der Handschrift, die gemäß den 1983 von der Kommission für die Erfassung von Handschriften zusammengestellten und publizierten Grundsätzen der Handschriftenbeschreibung (Zásady popisu rukopisů) durchgeführt ist. Dieser Teil der Beschreibung bringt sämtliche den physischen Erhaltungsstand der Handschrift betreffenden Informationen, also Material, Datierung, Anzahl der Blätter, Angaben über den Einband einschließlich der Supralibros, Besitzervermerke, der älteren Signaturen usw. Es ist eine wirklich erschöpfende Beschreibung, bei der nichts vernachlässigt wurde. Mit Freude kann festgestellt werden, dass die besprochene Publikation nur ein Minimum an Ungereimtheiten aufweist, was bei dem riesigen Umfang des bearbeiteten Materials wirklich lobenswert ist. Zu solchen Versehen kam es in einigen wenigen Fällen bei der Datierung - z.B. bei Kniha městská městečka Chudenice (Stadtbuch des Städtchens Chudenitz), wo die folgende Datierung angeführt ist: (1668) 1668-1861. Dies verleitet zur Vorstellung, dass das Buch während des 17.-19. Jh. entstand, und nicht zu Beginn des 19. Jh., wie weiter unter dem Titel der Handschrift angeführt ist.
Nach der äußeren Beschreibung der Handschrift folgt ihr Titel. Für seine Wiedergabe wählten die Verfasser die Transliteration, die ihnen für die Zwecke des Repertoriums geeigneter schien, obwohl es bei den neuzeitlichen Handschriften gebräuchlich ist, ihren Titel zu transkribieren. Die doppelte Anführung des Titels - sowohl in der Form der Transliteration als auch der Transkription -, die alle Forscher befriedigen würde, würde die Publikation unverhältnismäßig vergrößern, und deshalb kann man mit diesem ein wenig komplizierter zu lesenden Titel der Handschrift einverstanden sein, zumal diese Angaben Basis für spätere philologische Untersuchungen werden sollen.
Der dritte, abschließende Teil der Beschreibung, bringt die Charakteristik der Handschrift hinsichtlich ihrer Sprache und ihres Inhalts sowie sämtliche weiteren Informationen über die Handschrift (wie z.B. Anmerkungen zur Notation oder Illumination). Aus dem Angeführten wird ersichtlich, dass die Handschriftenbeschreibung sorgfältig ausgearbeitet ist und dem Benutzer alle für seine weitere Arbeit benötigten Angaben bietet. Selbstverständlich fehlt auch die Sekundärliteratur nicht, die allerdings zu den in den böhmischen Museen aufbewahrten Handschriften bisher nicht allzu zahlreich ist.
Die in der Barockzeit entstandenen Handschriften haben eher einen volkstümlichen oder halbvolkstümlichen Charakter. So findet man in den Sammlungen der Museen vor allem Werke mit religiöser Thematik, insbesondere Gebetbücher, die im 18. und 19. Jahrhundert weit verbreitet waren, sowie musikalische Handschriften verschiedenster Art. Oft erscheinen für den eigenen Gebrauch des Besitzers entstandene Handschriften, wie z.B. Volksrezepte zur Heilung von Mensch und Tier, Herbarien, Ratschläge für den Haushalt und die Landwirtschaft, Kochbücher und verschiedene Vorschriften. In manchen Museen werden auch Handschriften archivalischer Natur aufbewahrt, beispielsweise Zunftbücher - z.B. im Muzeum Broumovska v Broumově (Museum der Braunauer Region in Braunau). Neben den oben angeführten Sachgebieten findet man in den böhmischen Museen auch weitere, allerdings nicht so häufig vertretene Handschriften (wie z.B. Mathematiklehrbücher oder persönliche Notizen).
Der erste der erschienenen Bände des Repertoriums erfasst die mit den Buchstaben A-F beginnenden Orte, der zweite die mit H-J. Im Band 1 befindet sich auch ein Verzeichnis von Museen, in denen keine Barockhandschriften gefunden wurden. Was die Anzahl der in den einzelnen Museen aufbewahrten Handschriften betrifft, differiert sie beträchtlich. Einige Museen, wie z.B. in České Budějovice (Budweis) oder in Česká Lípa (Böhmisch Leipa), haben große Handschriftenbestände, kleine Museen besitzen manchmal nur eine einzige Handschrift, wie z.B. Provaznické muzeum (Museum der Seilenbinderei) in Deštná bei Jindřichův Hradec (Neuhaus).
Zu den Museen mit umfangreichen Handschriftensammlungen, die in den beiden vorliegenden Bänden erfasst sind, gehört das bereits erwähnte Museum in Böhmisch Leipa mit 333 Handschriften, das von Budweis mit 438, das von Hradec Králové (Kö-niggrätz) mit 230 und von Jindřichův Hradec (Neuhaus) mit fast 500 Handschriften. In den übrigen Museen ist die Anzahl der Handschriften schon viel niedriger, mehr als 100 hat noch das Museum von Hlinsko v Čechách und das von Choceň; die übrigen besitzen eine kleinere Anzahl von Handschriften. In sprachlicher Hinsicht überwiegen tschechische, lateinische und deutsche Handschriften.
Das Repertorium der in böhmischen Museen aufbewahrten Handschriften des 17. und 18. Jahrhunderts stellt einen der Grundsteine des umfangreichen Komplexes zum Studium der Kultur der böhmischen Länder in der Epoche des Barock dar. Die vorliegenden Bände bieten den Benutzern zahlreiche interessante und anregende Informationen, die für die weitere Forschung vom großen Nutzen sein werden.

Marie Tošnerová, Acta Comeniana 19, str. 289-292

---

Velmi užitečnou pomůcku pro badatele představuje Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách, z něhož prozatím vyšel 1. díl ve dvou svazcích, pokrývající muzea v Čechách ve městech počínajících písmeny A-J (Karolinum, Praha 2003).
Pod tímto podnikem jsou podepsáni Jaromír Linda, Alexandr Stich, Alena Fiedlerová,
Martina Šulcová a kolektiv. Záměr sestavit podrobný a komentovaný soupis rukopisů zhruba "barokního" období se zrodil na počátku 90. let 20. století v těsné spojitosti s obnoveným rozvojem českých barokistických bádání v rámci literární historie. Původně měl zmapovat muzea, archivy a další knihovny, ale vedoucí projektu tváří v tvář nečekanému množství nalezených materiálů omezili svůj záběr na oblast dosud nejméně známou - mimopražská muzea. Zároveň je ale tematická komplexita textů přiměla k opuštění původního zaměření na "literární rukopisy" a jeho nahrazení orientací na rukopisy obecně, bez omezení podle jejich věcné povahy. Na rešerších se podílelo přes 90 spolupracovníků a spolupracovnic. Ke každému popsanému rukopisu jsou nabízeny relativně podrobné informace, a to podle vzoru známého Rybova soupisu rukopisů Strahovské knihovny v Praze.
(tr), Kuděj 2006/2, str. 93