Překlad z anglického originálu František Koukolík.
Kniha amerického neuropsychologa, žáka Alexandra Luriji, se zabývá řídicími funkcemi lidského mozku. Po stručném popisu základní stavby a funkcí mozku se autor zabývá významem fungování čelních laloků a následkům jejich poškození pro lidské chování. Velmi čtivé a srozumitelné podání výkladu, ilustrovaného řadou příkladů, zpřístupňuje tuto problematiku i laickému čtenáři.

PŘEDMLUVA (Oliver Sacks)
1. ÚVOD. Poděkování
2. KONEC A ZAČÁTEK: Věnování
3. HLAVNÍ ŘÍDÍCÍ SYSTÉM MOZKU: Letmý pohled na čelní laloky
4. ZÁKLADY MOZKOVÉ ARCHITEKTURY
5. PRVNÍ ŘADA ORCHESTRU: Mozková kůra
6. DIRIGENT: Bližší pohled na čelní laloky
7. RŮZNÉ LALOKY RŮZNÝCH LIDÍ: Čelní laloky a způsoby rozhodování
8. PORANĚNÝ VŮDCE: Křehké čelní laloky
9. SOCIÁLNÍ ZRALOST, MORÁLKA, ZÁKON A ČELNÍ LALOKY
10. OSUDNÉ DISKONEKCE
11. ?CO PRO MNE MŮŽEŠ UDĚLAT?"
12. ČELNÍ LALOKY A PARADOX VEDENÍ
EPILOG
POZNÁMKY A UŽITÁ LITERATURA

Když očima přeletíte název knihy, možná vás napadne: ?Je něco takového ještě vůbec potřeba?".

A pak se v kulturní rubrice denního tisku dočtete, že v minulém týdnu byla nejprodávanější tiskovinou z oblasti naučné literatury knížka kolektivu autorů s názvem Prima vařečka 4. Je to k smíchu, nebo k pláči? Proč se většina skutečně přínosných titulů dostává tak obtížně do povědomí zainteresovaných?
Nakladatelství Karolinum vydalo publikaci Elkhonona Goldberga: Jak nás mozek civilizuje. Dodejme, že autor byl jedním z posledních žáků Alexandra Romanoviče Luriji. Již první kapitola je velice hlubokou studií životní reality našeho současníka, původem litevského Žida, začínajícího svou profesní dráhu v sovětském Rusku. Nepřehlédněte, přečtěte raději dvakrát, možná i nahlas Pochopíte mnohé a proniknete pod povrch obtíží, s nimiž se museli vyrovnávat takoví velikáni vědy, jakým byl již zmiňovaný Lurija.
Recenzovaná publikace pochopitelně není oddechovým čtením Sám autor v úvodu rozděluje svou práci na kapitoly snazší a na ty poněkud ?vědečtější". Přirovnání mozku k orchestru jisté není originální, ale Goldberg se v tom orchestru věnuje v celé publikaci úloze dirigenta. V centru jeho zájmu stojí prefrontální zóna mozku. Počátky jeho vědecké dráhy jsou spojeny s nešťastnou epizodou v moskevském metru, kdy došlo k těžkému zranění mladíka jménem Vladimír. Jeho příběh nápadně připomíná usud Phinease P.Gage, žijícího v roce 1848 v Nové Anglii, o němž se můžeme dočíst v knize Antonia R. Damasia: Descartesův omyl.
Způsob zpracování textu se podobá světové proslulému neuropsychologovi Oliveru Sacksovi. V prodejnách levných knih lze zakoupit Sacksovu vrcholně zajímavou knihu - Antropoložka na Marsu. Dříve vydaného Muže, který si pletl ženu s kloboukem už neseženete. V obou případech jsou s neobvyklou mírou empatie literárně zpracovány životní osudy Sacksových pacientů. Je téměř příznačné, že předmluvu ke Goldbergově knize Jak nás mozek civilizuje napsal právě Oliver Sacks. Kosmopolitní charakter vědy je zde demonstrován propojením špičkových vědeckých osobností. S A. R. Lurijou se setkáváme nejen v knize Elkhonona Goldgerga, ale také v Sacksově publikaci Na čem si stojím.
Nemá smysl rozepisovat se o jednotlivých kapitolách recenzované Goldbergovy knihy. Mohli bychom zmínit například autorův pohled na bilingvismus, na funkční specializaci hemisfér, na důsledky poškození mozku v raném věku. Ale co ostatní informacemi nabité kapitoly? Přetavme alespoň některé z nich ve své, pro praxi užitečné, poznatky. Nelekejme se přitom obtížnějších míst či kapitol. Nakonec - nemusíme číst úplně všechno. Možná až napodruhé, nebo po čase
Zbývá dodat, že Goldbergovu knihu Jak nás mozek civilizuje už tradičně přeložil František Koukolík. A jak je jeho zvykem, místy i doplnil svými poznámkami v závorce. Někdy ani tolik nemusel.
Alžběta Peutelschmiedová, Psychologie Dnes 2/2005

Předmluva:
Roku 1967 se Elkhonon Goldberg, tehdy jednadvacetiletý moskevský student neuropsychologie, setkal s jistým mladým mužem, rovněž stu­dentem, jen o několik let starším, než byl sám. Vladimír, vyprávěl nám Goldberg, stál na nástupišti moskevského metra, pohazoval si fotbalo­vým míčem, ten mu však spadl na koleje. Když Vladimír seskočil dolů, aby míč sebral, zachytil ho vlak. Mladý muž utrpěl těžké poranění před­ních částí mozku, obou čelních laloků. Musely mu být odstraněny.
?Životní dráhu každého klinického psychologa," píše Goldberg, ?rozčleňuje malý počet případů, které ji formují. Vladimír byl z nich první. Svou tragédií mne, aniž chtěl, uvedl do bohatství projevů chorob čelních laloků mozku, roznítil můj zájem o čelní laloky a tak pomohl mou životní dráhu směrovat." Zatímco Vladimír trávil většinu svého času tupým zíráním do prostoru, byť z něj při vyrušení vytryskl proud vulgarit a případně kopl do nočníku, Goldberg zjistil, že jej někdy doká­že zaujmout ?povrchním, profánním vtipkováním záchodkového stylu (a) jistým druhem přátelství, vyvíjejícího se mezi studentem s poškoze­ným mozkem a studentem mozkového poškození".
Rovněž zájem Goldbergova učitele, velkého ruského neuropsychologa A. R. Luriji, o tyto ?nejvyšší" části mozku postupně narůstal. Navrhl Goldbergovi, že by se jejich studium mohlo stát i jeho studijním projek­tem. (Lurija se problematikou čelních mozkových laloků intenzivně zabýval. Je autorem testu jejich funkce, jemuž se dnes říká test Lurija-Nebraska. Pozn. překl.) Doba, po kterou projekt probíhá, překročila tře­tinu století. Goldberga přivedla do nejpodivnějších a nejhlubších oblas­tí vztahu mozku a sebeuvědomování - i jeho poruch. Podobně jako Luri­ja pracoval i Goldberg se směsí speciálně upravených a důmyslných testů a exaktních přírodovědeckých pozorování při vědomí proměnli­vosti funkce čelních laloků, a to nejen na klinice, ale i na ulicích, v restauracích, v divadle, kdekoli. (Goldberg o sobě v této souvislosti mluví jako o ?kognitivním voyeurovi".) To všechno je prostoupeno výjimečnou mírou empatie i představivosti ve snaze spatřit svět očima nemocných. Po třiceti letech pozorování a zkušeností docílil takové míry vhledu do problematiky, která by, myslím, jak potěšila, tak překvapila jeho učitele Luriju.
V knize Jak nás mozek civilizuje zve Goldberg čtenáře na svou životní cestu od oněch prvních moskevských dnů po dnešek, na cestu současně osobní a intelektuální. Předkládá oslnivý popis složitých funkcí čelních laloků mozku, této vývojově nejmladší a specificky lidské mozkové oblas­ti. Vyšetřuje ohromný rozsah ?frontálních stylů" normálních lidí, ale i tragédií doprovázejících neurologické onemocnění nebo mozkový úraz. Popisuje způsoby, jimiž lze funkce čelních laloků testovat. Neopo­míjí ani možnosti posilování těchto funkcí - mnohé z těch možností prosadil osobně - ve výstavbě a přestavbě poznávacích funkcí obecně, nejen tedy u pacientů s mozkovým poškozením, ale také u zdravého mozku. (Goldbergovy pojmy ?kognitivní zdatnost", užívání ?kognitivní­ho cvičení" a ?kognitivní gymnastiky" jsou specifickou výzvou - a jsou důležité.) Bohaté kazuistiky společně se stručnými, nicméně plně vypo­vídajícími neuropsychologickými anekdotami tvoří v knize těžiště vyprá­vění, často proložené osobními postřehy všeho druhu. V souhrnu činí z knihy Jak nás mozek civilizuje mimořádně zajímavé intimní memoáry, druh intelektuální autobiografie, nic menšího než žánr velké vědecké reportáže či ?populární" vědy.
Kniha Jak nás mozek civilizuje je věnována profesoru Lurijovi. Začíná pohnutou vzpomínkou na rozmluvu, kterou s ním Goldberg vedl v roce 1972. Goldbergovi tehdy bylo 25 let, Lurija byl sedmdesátiletý a svému žáku byl skvělým učitelem, nesmírně laskavou a nápomocnou otcovskou postavou. Přesvědčoval ho, aby vstoupil do komunistické strany, nabízel mu, že jej navrhne, zdůrazňoval, jak je takový krok pro další vývoj karié­ry v Sovětském svazu nutný. (Lurija sám členem strany byl, snad spíše z nutnosti než z prospěchu.) Goldberg však byl - a dodnes zůstal - rebe­lem z principu, neschopným jakýchkoli, byť sebevýhodnějších kompro­misů, jakmile by stály v rozporu s jeho nejniternějšími instinkty. Taková neústupnost byla v Sovětském svazu drahá - Goldbergova otce dovedla až do gulagu. Poté co se tucetkrát vykrucoval, nakonec Lurijovi vstoupit do strany odmítl. Kromě toho, což ovšem neprozradil, se rozhodl Rusko, přes svou hlubokou lásku k otčině i jejímu jazyku, opustit. Jako doktorand moskevské univerzity, vysoce ceněný člen společnosti, to prakticky nemohl realizovat. Vyprávění o tom, jak toho docílil a přitom dokázal nezkompromitovat svého učitele, představuje mimořádně působivý rámec více než pětadvaceti let, po nichž se Goldberg vrátil do země, kterou v po­lovině svého života opustil.
Čelní laloky jsou nejmladší vymožeností evoluce nervového systému. Pouze u lidí, u lidoopů jen do jisté míry, dosáhly takového stupně roz­voje. Také jejich význam, což je zvláštní paralela, byl rozpoznán jako poslední. Ještě v mých studentských letech na lékařské fakultě se jim říkalo ?němé laloky". ?Němé" mohou skutečně být. Nejsou nositeli jed­noduchých, snadno určitelných funkcí, jako jsou jimi například senzo­rické a motorické oblasti a dokonce i ?asociační oblasti", jež leží mezi nimi. Význam čelních laloků je opravdu zásadní. Jsou klíčové pro účelné chování vyššího řádu - identifikují těžiště problému, rýsují cíle a vytvá­řejí plány, jak jich dosáhnout, organizují prostředky, jimiž se takové plány realizují, monitorují a posuzují důsledky s cílem zjistit, že bylo vše vykonáno, jak bylo zamýšleno.
Právě tyto funkce jsou ústřední rolí čelních laloků mozku. Jejich čin­nost vysvobozuje organismus z pevně daných rutin chování a reakcí. Umožňují mentální reprezentaci dalších možností. Jejich funkce jsou podkladem představivosti i svobody. To dokazují další metafory, s nimiž se v knížce setkáváme: čelní laloky jako operační systém mozku, schop­né koordinovat všechny další funkce mozku a sledovat je pohledem z ?ptačí perspektivy". Čelní mozkové laloky jsou mozkový dirigent ko­ordinující tisíceré nástroje mozkového orchestru. Především jsou však čelní laloky vůdcem mozku, směřujícím svého nositele k novým obzo­rům, k inovacím, k dobrodružstvím života. Bez postupného vývoje čel­ních laloků lidského mozku propojeného s vývojem jazykových oblastí by nikdy nemohla vzniknout civilizace.
Na činnost čelních laloků je vázáno záměrné chování. Jsou klíčem k vyššímu vědomí, usuzování, k představivosti, empatii neboli vciťování, identitě i ?duši". (K tomu potřebují řadu dalších funkčních mozkových systémů, byly by bez nich jako zmíněný dirigent bez orchestru. Pozn. překl.) Příkladem je proslulý případ Phinease Gagea, předáka party želez­ničních dělníků. V roce 1848 utěsňoval železnou tyčí nálož, která vybuchla. Víc než 60 cm dlouhá kovová tyč mu prolétla čelními laloky. Inteligence, schopnost pohybu ani řeč se nezměnily, hluboce se mu však změnila osobnost. Začal být bezohledný, marnotratný, impulzivní a vulgární, nebyl s to plánovat nebo uvažovat o budoucnosti. Pro lidi, kteří jej znali před úra­zem, ?přestal být Gageem". Ztratil se sám sobě, přišel o ústřední část své bytosti. Stejně jako je tomu u všech nemocných s těžkým poškozením čel­ních laloků mozku, si to ani on neuvědomoval.
Tato ?anosognozie" (doslovně: neschopnost rozlišit, že jsem nemoc­ný, pozn. překl.), jak se tomuto stavu říká, je na jedné straně milosrdná. Pacienti netrpí, nejsou úzkostní a nad svou ztrátou nebědují. Na druhé straně jde o těžký problém, neboť anosognozie podlamuje pochopení a motivaci, takže všechny pokusy o rehabilitaci jsou velmi obtížné.
Goldberg vysvětluje, jakým způsobem mohou, s ohledem na bohaté propojení čelních laloků s dalšími částmi mozku, i jiná onemocnění prvotně postihující odlišné části mozku, dokonce i podkorové oblasti, buď ji probouzet, nebo se tvářit jako porucha funkce čelních laloků. Goldberg se domnívá, že jako odraz prvotních poruch a jako druhotné poruchy činnosti čelních laloků lze z valné části pochopit ztuhlost doprovázející parkinsonismus, impulzivitu Tourettova syndromu, snad­nou rozptýlitelnost při ADHD (attention deficit/hyperaktivity disorder, porucha pozornosti doprovázená zvýšenou aktivitou, zejména pohybli­vostí, dříve ?lehká mozková dysfunkce", pozn. překl.), perseveraci při obsedantně nutkavém syndromu (perseverace je doslovně ?ulpívání", pozn. překl.), poškozenou empatii nebo ?teorii duševních stavů" (?theo-ry of mind" je funkční systém umožňující rozlišit, že i druzí lidé mají psychiku, niterné stavy, pozn. překl.) při autismu a při chronické schi­zofrenii. Pro tyto úvahy přináší kniha řadu dokladů plynoucích nejen z klinického pozorování a testování, ale i z nejnovějších výsledků funkč­ních zobrazovacích metod mozku. Goldbergovo pochopení osvětluje uvedené syndromy novým způsobem. Může být velmi důležité pro kli­nickou praxi.
Zatímco nemocní s těžkým poškozením čelních laloků si svého stavu nejsou vědomi, pro pacienty s parkinsonismem, Tourettovým syndro­mem, obsedantně nutkavým syndromem nebo ADHD to neplatí. Tito lidé ve skutečnosti dokáží s velkou přesností popsat a často i analyzovat, co se s nimi děje. Dokáží nám sdělit to, co nemocní s poškozenými čel­ními laloky nesvedou - jak se ve skutečnosti s uvedenými odlišnostmi a proměnami činnosti čelních laloků mozku niterně cítí.
Tuto problematiku, která je složitá a temná, předkládá Goldberg živě a s velkým smyslem pro humor i s častými vstupy osobního vyprávění.
Uprostřed rozboru ?chování závislého na proměnách prostředí" s jeho neúnosnou rozptýlitelností, charakteristickou pro nemocné s těžkým postižením čelních laloků, Goldberg najednou promluví o psech a jejich relativně ?afrontálním" chování, pro něž platí ?sejde z očí, sejde z mysli". Psí chování porovnává s chováním lidoopů a vypráví nám o tom, jak se v průběhu výletu do Thajska spřátelil s mladým gibbonem, samečkem, domácím zvířetem majitele restaurace v Phuketu, jímž byl také přijat za přítele:
Každé ráno gibbon vyrukoval, aby mi potřásl rukou. Pak svým malým tělem a všemi údy zatančil krátký pavouci tanec, který jsem si ješitně vykládal jako projev radosti z toho, že mne vidí. Poté však, bez ohledu na svůj sklon k neklidné hře, se usadil vedle mne, a s krajním soustředěním začal zkoumat nepatrné podrobnosti na mém oděvu: řemínek náramkových hodinek, knoflík, botu, brýle (které mi v nestřeženém okamžiku stáhnul z obličeje a pokusil seje sníst). Na jednotlivé předměty zíral záměrně, systematicky přesouval pohled z jedné podrobnosti na další. "Jednoho dne se na mém ukazováčku objevil obvaz, gibbon jej začal pilně přesetřovat. Bez ohledu na jeho status ?menšího" lidoopa (bonobové, šimpanzi, gorily a orangutanijsou naproti tomu známi jako ?větší" lidoopi) byla gibbonovou schopností soustavná orientovaná pozornost. (Gibboni se řadí mezi Hylobatidae, jsou ?bratranci" větve vedoucí k dnešním lidoopům a lidem, obě větve patří mezi Hominoidea. Pozn. překl.) Nejpozoru­hodnější bylo, jak se gibbon vždy k předmětu své zvědavosti, poté co byl náhle rozptýlen dejme tomu hlukem z ulice, vždy vrátil. Ve zkoumání pokračoval přesně tam, kde přestal, a to i v případě, že přerušení trvalo déle než zlomek sekundy. Gibbonovy akce byly vedeny niternou reprezentací, která ?přemos(o-vala" jeho chování před rozptýlením a po něm. ?Sešel z očí" již neznamenalo ?sešel z mysli"!
Goldberg je milovník psů, jichž několik vlastnil, v jeho očích však ?interakce s gibbonem byla natolik kvalitativně odlišná a o tolik nápadně bohatší než cokoli, co jsem prožil se psy, že jsem si krátce pohrával s myšlen­kou, jak si jej koupím, přivezu do New Yorku, aby byl mým domácím mazlíč­kem a druhem".
To ovšem nebylo možné a Goldberg, kterého jsem tou dobou již znal, z toho byl velice smutný. Pociťoval jsem k němu velkou sympatii, měl jsem totiž téměř totožnou zkušenost s orangutanem, víc než zpola jsem si přál, zda bychom si přinejmenším nemohli dopisovat.
V knize "Jak nás mozek civilizuje jsou i další velká témata, myšlenky, které vyplouvaly na povrch už v době Goldbergových studií a které byly od té doby prozkoumány a propracovány. Mezi ně patří různé druhy zátěže, jimž musí organismy čelit: setkání s novými situacemi (a nutnost najít nová řešení problémů) stejně jako potřeba standardních nástrojů, úsporných rutin řešení situací, které organismus již zná coby odpovědi na kladené již známé požadavky. Goldberg soudí, že ke zvládání nových situací a vynalézání nových typů řešení problémů je speciálně vybavena pravá mozková hemisféra, zatímco úkolem levé hemisféry je řešení rutin­ních úloh a zvládání rutinních procesů. Podle jeho názoru existuje setr­valý tok informací z pravé do levé hemisféry chápání. ?Přechod z novoty k rutině," píše, je univerzální cyklus našeho niterného světa." Tento názor je v rozporu s klasickým pojetím, podle něhož je levá hemisféra ?dominantní", zatímco ta pravá je ?subdominantní". Na druhé straně tento názor odpovídá klinickým pozorováním dokládajícím, že poškoze­ní pravé hemisféry má daleko nápadnější a hlubší důsledky, než jsou relativně přímočaré důsledky poškození ?dominantní" hemisféry. Právě integritu ?subdominantní" hemisféry považuje Goldberg za klíč k poci­tu jáství nebo identity - integrity jáství a integrity čelních laloků.
Další ústřední téma knihy Jak nás mozek civilizuje má vztah k tomu, co Goldberg chápe jako dvě radikálně odlišné, nicméně vzájemně se doplňující modality mozkové organizace. Klasická neurologie (a její předchůdce, frenologie) chápe mozek jako množinu či spíše mozaiku oddělených oblastí, systémů nebo modulů. Každý z nich odpovídá za vysoce specifickou poznávací funkci, všechny jsou relativně izolované se značně omezenými interakcemi. Modulární typ organizace je zřejmý v primitivnějších částech mozku, jako je talamus (sestává z mnoha vzá­jemně vymezených jader), jakož i ve vývojově starších částech mozkové kůry. Z toho plyne možnost, že malá, vymezená ložisková poškození zra­kové kůry způsobí stejně vymezené ztráty rozlišování barev, pohybů, prostorového vidění a podobně. Takový systém by však, argumentuje Goldberg, byl rigidní, málo pružný, jeho kapacita k zvládnutí nových nebo složitých situací i schopnost přizpůsobování a učení by byly malé. Systém by byl dle Goldbergova přesvědčení pro podporu identity a vyšší duševní život nedostatečný.
Goldberg již jako student v šedesátých letech předvídal zcela odlišný druh organizace vývojově mladších, ?vyšších" částí mozku, jimž se říká neokortex (jejich vývoj začíná s vývojem savců a dosahuje nejvyššího stupně rozvoje v čelních lalocích lidského mozku). Pečlivý rozbor dů­sledků poškození neokortexu (doslovně ?nová kůra", vývojově nejmladší části mozkové kůry tvořící u lidí více než 90 % jejího objemu, pozn. překl.) ukazuje, že zde nejsou diskrétní, izolované moduly nebo domény, ale spíš postupný přechod z jedné poznávací funkce do druhé, jenž odpovídá stupňovité a souvislé trajektorii podél korového povrchu. Goldbergova ústřední koncepce je tedy pojem kognitivního kontinua, gradientu. Tato radikální myšlenka prostupovala mladého vědce tím víc, čím více o ní uvažoval: ?Začal jsem přemýšlet o svých gradientech jako o neuropsychologické analogii Mendělejevovy periodické soustavy prvků." Teorie gradientů prošla dvacetiletou inkubací a testováním, Goldberg ji dokončil roku 1989, kdy už měl pro ni shromážděny rozsáh­lé doklady. Základní práce, v níž svou teorii uveřejnil, byla z valné části ignorována, přestože slibovala, že vysvětlí značnou sumu problémů.
Když jsem v roce 1995 napsal esej o nezralosti ve vědě (O. W. Sacks, ?Scotoma: Forgetting and Neglect in Science", jenž je součástí knihy Hidden Histories of Science, kterou vydal R. B. Silver, New York: New York Review of Books, 1996), citoval jsem mezi mnoha dalšími příklady neschopnost nahlédnout nebo pochopit - v době, kdy byla publikována - význam teorie gradientů. Také Lurija ji shledal v roce 1969, kdy mu ji Goldberg poprvé předložil, nepochopitelnou. V posledních deseti letech však došlo k velké změně (Kuhn by řekl, že došlo ke změně paradigma­tu) částečně v souvislosti s teoriemi globální funkce mozku, jako je teo­rie Geralda Edelmana, částečně s rozvojem neurálních sítí jako systémů vhodných k modelování, masivně paralelních počítačových systémů a podobně. Pojem mozkových gradientů - Goldbergova studentská vize - je v současnosti přijímán podstatně vstřícněji.
Goldberg zdůrazňuje, že modularita stále existuje jako přetrvávající, leč archaický princip organizace mozku, jenž byl v pozdější evoluci postupně nahrazován nebo doplňován gradientovým principem. Jestli­že tomu tak je," poznamenává, ?pak existuje zřejmá paralela mezi evolu­cí mozku a intelektuální evolucí způsobu, jímž o mozku uvažujeme. Jak evoluci mozku samotného, tak evoluci našich teorií o mozku charakteri­zuje změna paradigmatu od modulárního k interaktivnímu."
Goldberg přemítá o tom, zda má tento paradigmatický posun para­lelu v politických organizacích, v rozpadu velkých ?makronacionálních" států na menší ?mikroregionální" státy, což je změna hrozící anarchií do chvíle, v níž se objevuje nová supranacionální exekutiva - politický ekvi­valent čelních laloků - a začne koordinovat nový světový řád. Goldberg rovněž uvažuje o otázce, zda je náhrada malého počtu obrovských, rela­tivně izolovaných superpočítačů sedmdesátých let stovkami milionů osobních počítačů, z nichž každý může potenciálně vstupovat do inter­akcí, paralelou posunu od modulárního k interaktivnímu modelu. Vyhle­dávací systémy by přitom byly analogií čelních laloků.
Kniha Jak nás mozek civilizuje končí, stejně jako začala, v osobním a introspektivním tónu, totiž Goldbergovou vzpomínkou, jak v chlapec­kém věku četl v otcově knihovně Spinozu, jak miloval Spinozovu tichou jednotu těla s duší, jak jej toto poznání nasměrovalo k neuropsychologii, k tomu, aby se vyhnul osudovému rozštěpení těla a duše, k dualismu nazvanému Antoniem Damasiem ?Descartesův omyl". Spinozu ani nena­padlo, že by lidské vědomí s jeho vznešenými silami a aspiracemi něja­kým způsobem znehodnocovala nebo redukovala jeho závislost na fyzi­kálním systému, na mozku. Místo toho bychom spíše měli, řekl Spinoza, žijící tělo obdivovat pro jeho nádhernou a téměř nepochopitelnou složi­tost a funkční dokonalost. Teprve teď, v samém úsvitu 21. století, začí­náme chápat celou míru takové složitosti, spatřujeme, jakým způsobem jsou v interakci příroda a kultura i jak mozek s vědomím tvoří jeden dru­hého. Existuje jen malá hrstka významných publikací, vyslovujících tyto ústřední problémy s patřičným důrazem - již jsem uvedl knihy Geralda Edelmana a Antonia Damasia. K této vybrané sestavě je jistě nutné při­dat knihu Elkhonona Goldberga Jak nás mozek civilizuje.

Oliver Sacks