Kniha obsahuje reprint původního popisu slavné veřejné pitvy, kterou Jan Jessenius provedl za přítomnosti více než tisíce osob v roce 1600 v Praze v Rečkově koleji. Jak bylo v humanistické literatuře obvyklé, představuje Jesseniův text poučný spis a zároveň i zajímavé literární dílo. Je prokládán bajkami, citáty z bible, antické a humanistické literatury i osobními prožitky. Společně s latinským originálem vychází i český překlad a publikaci doplňuje zasvěcený rozbor díla a životopis rektora Karlovy univerzity Jana Jessenia a slovník osob zmíněných v textu.

Čtoucímu pozdrav (Josef Stingl)
Vzpomínka na Jessenia (Ladislav Borovanský)
Johannis Jessenii a Iessen, Anatomiae, Pragae, Anno M. D. C. abs se solenniter administratae historia (latinský originál)
Jan Jessenius z Jasené, Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L. P. MDC
Dedikace
Předmluva
Výkon první
Výkon druhý
Výkon třetí
Výkon čtvrtý
Výkon pátý
Výkon šestý
Výkon sedmý
Výkon osmý
Výkon devátý
Doslov (Bohdana Divišová)
Život a dílo Jana Jessenia – Jesenského
Slovník osobnosti
Ediční poznámka

Popis pitvy po čtyřech století
Propagační výklad Jana Jessenia je poutavý i pro dnešního čtenáře
Zásluhou České anatomické společnosti a Nakladatelství Karolinum se ke čtenářům dostává spis nazvaný Jan Jessenius z Jasené: Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L. P. MDC, k níž byl přičleněn traktát o kostech.
PRAHA - Vzorně připravená a vytištěná kniha (645 stran) obsahuje faksimile původního latinského vydání (Wittenberg 1601) a překlad Jesseniova textu do češtiny (Bohdana Divišová, Hana Florianová, Cyril Matouš, Dana Svobodová, Olga Vodenková).
Překvapivě lehké a poutavé čtení
S nápadem připomenout čtyřsté výročí první veřejné pitvy v Praze (odehrávala se po pět červnových dnů roku 1600) novým vydáním Jesseniova popularizačního spisku přišli lidé z České anatomické společnosti.
Cesta k uskutečnění jejich myšlenky však byla nečekaně komplikovaná. S prosbou o finanční pomoc se iniciátoři postupně obrátili na "řadu státních i soukromých institucí v České republice (ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pražského primátora, šest největších českých bank, farmaceutické firmy atd.), ale marně. Nakonec jedinými, kteří naopak okamžitě nabídli finanční prostředky, byli děkani všech lékařských fakult UK" (Štěpán Svačina, Josef Koutecký, Michal Anděl, Boris Kreuzberg, Ivo Šteiner a rektor UK Ivan Wilhelm). Pomohlo ještě Nakladatelství Karolinum a společnosti CM Pharma, Pfizer a Západočeská energetika. "Zbylé náklady (nikoli nepodstatné) uhradila Česká anatomická společnost." Kniha Průběh pitvy je sama o sobě skvostným uměleckým předmětem (podobně jako spisek o doktorské promoci z roku 1710, vydaný v Karolinu roku 2001), po jejím otevření však bude nejeden čtenář překvapen zjištěním, že Jesseniův propagační výklad pro svou stylistickou poutavost a lehkost stojí za přečtení i dnes.
Žena je bytost sedavá a polehávající
Vzdělanec přelomu 16. a 17. století tu píše nejen o lidském těle (například "Uši jsou umístěny na hlavě", nikoli však "v přední části, protože pro ně nezbylo kvůli jiným orgánům místo", nebo: "žena je bytost sedavá a polehávající a většinu svého života tráví doma v klidu a nečinnosti"), ale třeba i o Praze: "Praha se skví nejpřepychovějšími soukromými i veřejnými budovami a také vskutku královskými náměstími a je snad ze všech evropských měst největší."
Jak píše v doslovu Bohdana Divišová, "Jesseniovi nešlo o zachycení nových anatomických objevů, které bezpochyby znal, ale chtěl spíše pobavit velmi různorodé laické publikum a zároveň ukázat šíři svého vzdělání". Skládat zkoušky z anatomie podle Jana Jessenia už dávno nelze, o to zábavnější však jeho přednáška je.
Jaromír Slomek, Lidové noviny, 31. 01. 2005

---

Průběh pitvy vychází poprvé česky
Praha - Za přítomnosti více než tisícovky osob provedl v červnu roku 1600 Jan Jessenius v Praze první veřejnou pitvu. Trvala pět dní a Jessenius ji doprovázel přednáškou, kterou o rok později sepsal a vydal. Po více než čtyřech stech letech od latinského vydání ve Wittenbergu nyní vychází její první ucelený český překlad. Bezmála sedmisetstránkovou publikaci Průběh pitvy, která obsahuje i reprint latinského originálu, vydalo nakladatelství Karolinum. Prodává se za 700 korun.
Jessenius (1566-1621) před svou pražskou návštěvou, kterou mu zprostředkoval Tycho Brahe, působil jako profesor anatomie a chirurgie na wittenberské univerzitě. Do Prahy ho zlákaly ambice a ctižádost, jeho kariéra však o jedenadvacet let později náhle skončila, když byl s ostatními pány popraven na Staroměstském náměstí.
Jesseniův objemný spis zdaleka není jen odborným textem. Naopak, snažil se posluchače upoutat a dát najevo svou řečnickou obratnost. Svůj výklad zpestřoval popisy kuriozit, osobními prožitky, citáty z Bible nebo vyprávěním z antických dějin a bájí.
?Podání je tak: plastické, jako by autor příslušné věci právě demonstroval," stojí v dosud nepublikované přednášce Ladislava Borovanského (1897-1971), který upozorňoval, že je v Jesseniově knize třeba spatřovat nikoliv učebnici, ale spis určený vzdělaným laikům, spis propagační, který je prosycen četnými vsuvkami ze starých klasiků.
?Jessenius poučoval z větší části zcela laické publikum a tomu musel přizpůsobit celý výklad. Této skutečnosti si byl dobře vědom a ve svém úvodu několikrát vyjádřil strach z toho, že bude nudný, a předem se za to omluvil. Poutavost popisu celé pitvy se snažil podpořit předně rozličnými jazykovými i literárními prostředky, kterými anatomický výklad doprovázel," napsala v doslovu ke knize překladatelka Bohdana Divišová. Poznamenala, že se to Jesseniovi ne vždy úplně zdařilo: snažil se být ve výkladu tak podrobný a názorný, že se někdy vícekrát opakovali.
Jessenius využíval také nejrůznějších přirovnání, poznámek či odboček, z nichž některé znějí z dnešního pohledu až komicky. Například jeho poznámka o kostech., Jessenius zde říká, že kdyby člověk neměl kostru, byl by měkký jako polyp a sesedal by se jako sražené mléko," vypočítává Divišová. Její další příklad je Jesseniova úvaha o tom, že ženy nemají vousy, protože nemají povinnost spravovat stát, takže nemusí vypadat vznešeně a úctyhodně.
Vznik českého překladu a vydání spisu byl dlouhodobým a náročným projektem, na němž se podílelo pět překladatelů. Podnět k přeložení Jesseniova díla dal prorektor Univerzity Karlovy Josef Stingl, kterého inspirovalo slovenské vydání Jesseniova Traktátu o kostech. Na uskutečnění svého nápadu však čekal bezmála deset let.
Průběh pitvy svou pečlivou ediční úpravou navazuje na jiný titul nakladatelství Karolinum z roku 2001 - překlad a reprint díla Promotio Doctoralis A. I. Schamsky, které vyšlo u příležitosti přijetí lékaře A. I. Šámského, mezi doktory medicíny v roce 1711.
Alice Horáčková, mf Dnes, 4.2.2005

---

V červnu roku 1600 uskutečnil v Praze v Rečkově koleji slavnou veřejnou pitvu tehdy wittenberský profesor chirurgie a anatomie, pozdější rektor pražské university Jan Jesenský - Jessenius (Vratislav 1566 - Praha 1621). Tuto pitvu doprovázel Jessenius přednáškou, kterou vydal tiskem ve Wittenbergu roku 1601 pod titulem Anatomiae, Pragae, Anno M.D.C, abs se solenniter administratae historia. Accessit eiusdem de ossibus íractatus. K příležitosti 4001etého výročí Jesseniovy pitvy plánovala Česká anatomická společnost vydání této knihy spolu s jejím českým překladem. Publikace, jež obsahuje faksimile wittenberského tisku, český překlad kolektivu klasických filologů pod vedením Bohdany Divišové, předmluvu prof. Ladislava Borovanského a krátký doslov spolu s životopisnou črtou a slovníčkem autorů z pera editorky spatřila světlo světa v roce 2004.
Zpoždění několika let oproti původnímu plánu nemusí v horizontu čtyř staletí hrát žádnou roli, zvláště když se jedná o vydání díla v českém prostředí tak notoricky známého co do titulu, avšak co do celku svého obsahu širší veřejnosti téměř nepřístupného. Český (a slovenský) čtenář měl doposud k dispozici faksimile Jesseniova traktátu o kostech (De ossibus íractatus), původně přičleněného k popisu pitvy, a to jednak ve vydání z roku 1941 (Praha : 1941, Společnost pro chemickou a hutní výrobu) a jednak spolu se slovenským překladem z pera Františka Šimona (Martin : 1981, Osvěta). Samotnou Anatomii přeložil do češtiny před více než sedmdesáti lety Ferdinand Stiebitz a vydal pod názvem Popis pitvy konané roku 1600 v Praze (Antropologická knihovna, sv. 5, Praha 1934), v podstatně zkrácené a upravené podobě byl pak překlad znovu otištěn jako součást monografie Josefa Polišenského Jan Jesenský - Jessenius (Praha : 1965, Svobodné slovo, s. 97-122). Nový český překlad i vzhledem k tomu, že je otištěn spolu s latinským textem, by tak měl na delší dobu uspokojit zájemce jak o dějiny medicíny tak o vývoj latinského lékařského názvosloví.
Z hlediska dějin medicíny nepředstavuje Jesseniův spis dílo nikterak objevné a originální. Publikace i pitva samotná měly, jak v úvodním slově poznamenává prof. Borovanský, především propagační charakter, kniha je pak obsahově závislá především na Vesaliově anatomii a díle Jesseniova slavného padovského učitele Hieronyma Fabricia ab Aquapendente. To ovšem neznamená, že by význam Jesseniova díla byl omezen jen na český kontext. Jeho spis je důležitým svědectvím o úrovni medicíny ve Wittenbergu a obecně v německých zemích na sklonku šestnáctého století a zaujímá také zajímavé místo v dějinách medicíny vzhledem k jeho popularizačnímu rázu. Text je totiž přizpůsoben především laickému publiku, které tvořilo Jesseniovo pražské auditorium, Jessenius ve svém výkladu proto kolísá mezi odborností podrobného anatomického popisu a snahou různými literárními prostředky tento popis oživit. Na tyto skutečnosti poukázala a z jazykového a literárního hlediska Jesseniovu publikaci stručně a výstižně zhodnotila v doslovu ke knize Bohdana Divišová.
Popis pitvy je rozvržen do devíti výkonů a je uvozen dedikací Rudolfovi II. a českým stavům a předmluvou. Jeho posouzení z hlediska dějin medicíny přenechám raději historikům tohoto oboru a spíše se zaměřím na filosofickou problematiku ve spise obsaženou.
Renesanční medicína byla s dobovou filosofií v úzkém kontaktu, ať již se jednalo o praxi astro-magickou, paracelsovskou či univerzitní chirurgicko-anatomickou. Jessenius, který získal lékařské vzdělání především v Padově, se ve své Anatomii projevuje jako renesanční aristotelik, což je v souladu se zaměřením padovské univerzity. Renesanční představy o člověku, a možná ještě úžeji humanistické pojetí člověka, lze zaznamenat již v prvních větách předmluvy. Prohlášení, že "není nic podivuhodnějšího než člověk" silně připomíná výchozí pasáže slavného spisu Giovanniho Pico della Mirandoly o důstojnosti člověka, ale je možná spíše obecným humanistickým dědictvím, kterým byla renesanční kultura protkána. Obdobně, tedy jako nedílnou součást renesanční vzdělanosti, lze chápat Jesseniovy odkazy na Platóna, Herma Trismegista a Asklépia, tzn. že z nich nelze vyvozovat nějaký příklon k platónizující linii myšlení. Jessenius naopak (a často možná nekonzistentně) přebírá základy aristotelské metafyziky a používá aristotelskou terminologii substance - akcident, látka - tvar, možnost -uskutečnění apod. Duši pak chápe jako substanciální formu těla, avšak jindy o ní hovoří jako o individuální substanci, u níž v návaznosti na Galéna rozlišuje přirozenou, životní a duševní schopnost. Výsledkem je poněkud bizardní konglomerát renesančních představ o člověku a jeho duši a těle, který je založen na aristotelismu a doplňován názory převzatými ze stoické (galénovské) a platónské tradice.
Jesseniovo implicitní přihlášení se k aristotelismu, jakkoliv se jedná o aristotelismus z hlediska moderních představ o Aristotelově myšlení jistě svérázný, jde ruku v ruce s aristotelskou anatomickou renesancí jeho učitele anatomie Fabricia i s do jisté míry platónizujícím aristotelismem Francesca Piccolhominiho, u kterého Jessenius v Padově studoval filosofii. Kombinace aristotelismu s Galénem, jak se s ní v Jesseniově díle můžeme setkat, nebyla v jeho době ničím neobvyklým. Především Galénova nauka o pneumatech, která představovala do určité míry naturaiizující přístup při vysvětlování vztahu duše a těla, nahrazovala pro lékařskou praxi příliš nepoužitelný, aristotelský metafyzický výklad problému.
Nebylo by na tomto místě účelné věnovat se podrobněji některým konkrétním filosofickým představám, které se odrazily v Jesseniově pojednání o anatomii. Obraťme se však nyní k českému překladu textu. Úvodem je třeba říci, že podle mého názoru nepatří Jesseniův Popis pitvy mezi překladatelské libůstky. Přestože prof. Borovanský ve své studii tvrdí, že "kniha je psána lehkou elegantní latinou", překladatelka Bohdana Divišová správně, a snad s trochou hořkosti poznamenává, že "toto mínění je poněkud nadnesené." Ačkoli se pohybujeme v období renesance, kdy díky humanismu byl velký důraz kladen na elokvenci, je jazyk anatomických pojednání po stylistické stránce jazykem "technickým" a Jessenius prokazuje svou klasickou erudici, která byla vyžadována, především prostřednictvím široké slovní zásoby, tj. užívání řeckého i latinského názvosloví a mnoha synonym, takže se překladatelka nezdráhá hovořit o dobové "anarchii" v anatomickém názvosloví. Opět se necítím být kompetentním posoudit vhodnost českého překladu jednotlivých termínů z oblasti anatomie, přejdu proto raději k filosofické problematice.
I z hlediska filosofické terminologie není překládání Jesseniova Popisu pitvy zrovna jednoduchou záležitostí, jak je možné usoudit již z výše řečeného. Smíchávání aristotelismu, platonismu a galénismu s sebou nese i jistou terminologickou rozháranost. Překladatel si nemůže být jist, zda určitý termín, který byl v aristotelské filosofii (či aristotelské scholastice jak katolické tak protestantské) přesně definován, má v Jesseniově textu stále tentýž význam a to i přesto, že se autor povětšinou tváří jako aristotelik. Hlavní překladatelka nakonec zvolila dodržování jednotné terminologie (je nutno podotknout, že také na základě konzultací s pisatelem této recenze). Zaznamenal jsem jen jeden případ, kdy došlo k drobnému upomenutí: latinské "temperamentum" (tj. smíšení základních kvalit, respektive humorálních látek), je obvykle překládáno jednoduše jako "temperament" (což je termín asi vhodnější než Stiebitzem navrhovaná poněkud bizardní "kráze"), ve výkonu sedmém se však najednou objeví "smíšení" (str. 545). Dále jsem zaznamenal jen dvě překladové nepřesnosti, na které je třeba čtenáře upozornit. V sedmém výkonu se hovoří o tom, že Bůh není v člověku inherentní, ale že mu dává formu, že jej "utváří tak jako nebeské sféry Inteligence", z čehož není patrné, že se jedná o příměr s Inteligencemi, které formují nebeské sféry (str. 549). V devátém výkonu, když Jessenius píše o jazyku a jeho temperamentu, domnívá se, že přirozenost chuťových vjemů je vlhká "vel actu vel potentia" a že tedy i přirozenost jazyka je vlhká, avšak že "lingua potentia humida est, actu minime." Zjevně se zde jedná o využití v aristotelismu klíčového rozlišení mezi možností a uskutečněním, v textu je to ale přeloženo ne zcela přesně: "Proto je jazyk svou silou vlhký, ale činností velmi málo". V celku však hodnotím, nakolik jsem toho schopen, překlad za zdařilý a považuji jej za důstojné nahrazení staršího a po jazykové i terminologické stránce již zastaralého překladu Stiebitzova.
Můj celkový dojem z recenzované knihy je nicméně poněkud rozpačitý. Faksimile latinského textu vydaná v pevné vazbě spolu s českým překladem je sice záslužným počinem, ovšem v tomto případě jakoby spíše především příležitostným a sloužícím víceméně k reprezentačním účelům. Čtenář dostává do rukou známý text, který je poměrně náročný a z velké části ne moc čtivý, text starý čtyři století, který jej přenese do jiného typu myšlení a jiné stavu vědění, kterému však asi moc nerozumí. Vždyť kolik procent z české populace se vyzná v renesanční medicíně a renesanční filosofii? Proto by bylo vhodné doplnit překlad komentářem historika medicíny a historika filosofie, jinak může úsilí skupiny překladatelů - klasických filologů, vyjít nazmar. Publikace je sice uvozena předmluvou prof. Ladislava Borovanského, která je bezesporu fundovaná, jak se lze někde v knize dočíst, která je však zaměřena víceméně obecně na Jesseniovo postavení v rámci dějin medicíny a obtížné pasáže textu v žádném případě nevysvětluje. Mimo to se, ve vší úctě, jedná o stať poněkud zastaralou (mimochodem v publikaci není uveden rok vzniku stati). Dějiny medicíny v renesanci jsou rozvíjejícím se oborem a dnes existují zásadní publikace, které by při vydávání Jesseniovy knihy v prestižním univerzitním nakladatelství neměly být opomenuty. Jessenius by mohl a měl být představen v kontextu tří odlišných typů "anatomických renesancí", jak je ve své knize The Anatomical Renaissance popisuje Andrew Cunningham (Aldershot: 1997). Historik medicíny a filosofie, jak upozorňuje Cunningham, by se neměl snažit poukazovat na "modernost" či "zastaralost" určitých názorů, nýbrž se primárně pokusit o zařazení díla do dobových souvislostí. Je pak Jesseniův spis poplatný tradici galénovské (Vesalius) či alexandrijské (Columbus) nebo aristotelské (Fabricius), popřípadě je jeho kniha spíše eklektickou směsicí těchto tradic bez autorova vyhraněného stanoviska? Zohlednit by se měly i např. práce Nancy Siraisi (např. Avicenna in Renaissace Italy: the Canon and the medical teaching in Italian Universities after 1500, Princeton: 1987), či Iana MacLeana {Logic, Signs and Nature in the Renaissance. The Case of Learned Medicine, Cambridge: 2002). Překladatelé sice alespoň připojili několik krátkých terminologických poznámek, klasická filoložka a historická Bohdana Divišová doplnila knihu o rozbor díla z literárně historického hlediska, o stručnou Jesseniovu biografii a slovníček osobností v díle citovaných, to však podle mého názoru nestačí. Aby publikace takového charakteru mohla mít dopad na širší i odbornou veřejnost, měla by být, a musím to znovu zopakovat, mnohem důkladněji okomentována nebo doplněna podrobnějšími studiemi z dějin filosofie a především z dějin medicíny. A tak se obávám, že namáhavá práce klasických filologů nebude zúročena a že kniha se bude pouze dobře vyjímat v soukromých knihovnách těch, kteří jsou ochotni si ji za poměrně vysokou částku pořídit. Avšak budu jen rád, když se mé obavy nenaplní.
Tomáš Nejeschleba, Studia Comeniana Et Historica 73-74, Musaeum Comenii Humno Brodense XXXV/2005, str. 164-166

ČTOUCÍMU POZDRAV
Bývá dobrým zvykem představit a uvést do společnosti knihu, která právě vychází. Chceme tak učinit i s novým vydáním Jesseniova popisu jeho první pražské pitvy, provázeným českým překladem.
Myšlenka na vydání tohoto díla, inspirovaná dřívějším slovenským vydáním Jesseniova ?Tractatus de ossi-bus" (Osvěta Martin, 1981), dostávala postupně svoje obrysy v létech 1995-1996, tedy více než čtyři roky před blížícím se 400letým výročím Jesseniovy pražské pitvy (červen 1600), především diskusemi ve výboru České anatomické společnosti. Idea také získala velice brzy kladný ohlas u vedení Univerzity Karlovy i v Nakladatelství Karolinum. Zdálo se proto, že realizace projektu bude jednoduchá, snadná a rychlá, neboť bude pouze stačit získat zájem překladatele a několik set tisíc korun na výrobu knihy...
Výbor ČAS postupně oslovil žádostmi o hmotnou podporu celou řadu státních i soukromých institucí v České republice (ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pražského primátora, šest největších českých bank, farmaceutické firmy atd.), ale marně. Nakonec jedinými, kteří naopak okamžitě nabídli finanční prostředky, byli děkani všech lékařských fakult UK, jmenovitě prof. MUDr. Štěpán Svačina, CSc., prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., doc. MUDr. Boris Kreuz-berg, CSc. a prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc., rektor UK prof mg. Ivan Wilhelm, CSc., Nakladatelství Karolinum a společnosti CM Pharma, a. s., Pfizer a Západočeská energetika. Zbylé náklady (nikoli nepodstatné) uhradila Česká anatomická společnost.
Daleko příjemnější a radostnější již byly starosti s obsahovou stránkou. Originál Jesseniovy knihy jako předlohu pro překlad i technické zpracování dal ochotně k dispozici prof. MUDr. Eugen Strouhal, DrSc. (Ústav dějin lékařství l. LF UK), a také on spolu s doc. PhDr. Ludmilou Hlaváčkovou, CSc., ze stejného ústavu nás přivedli k Mgr. Bohdaně Divišové, která z okruhu svých kolegů vytvořila skupinu nadšených překladatelů. Práce na českém překladu začaly v únoru 2000 a zhruba byly ukončeny v létě téhož roku. Ve stejné době byla také provedena digitální úprava originální latinské předlohy pod vedením doc. mg. Dalibora Moravce, CSc. Konečně je třeba zmínit významné zásluhy prof. MUDr. Radomíra Čiháka, DrSc., který jednak velice úspěšně všem kolegům vypomáhal při překládání nesnadných pasáží, ale navíc vydavatelům poskytl originální text dosud nepublikované přednášky prof. MUDr. Ladislava Borovanského, kterou jsme se svolením rodiny (zastoupenou doc. MUDr. Janem Borovanským, CSc.) zařadili jako vysoce fundovanou vlastní předmluvu celé knihy. Všechny tyto úspěšné výsledky jsme mohli s hrdostí prezentovat na 39. sjezdu České anatomické společnosti v září 2000 v Praze, kde jsme se přihlásili k Jesseniově anatomické tradici. Nebylo pak již naší vinou, že práce na přípravách vlastního vydání knihy postupně získaly značné zpoždění.
Ale protože teprve finis coronat opus, jsme nakonec všichni rádi a spokojeni, že úsilím tolika oddaných a nadšených lidí bylo toto dílo úspěšně dotaženo do konce. Všichni jsme se tak mohli podílet na splacení dluhu osobnosti tolik významné pro českou i slovenskou národní historii a pro dějiny Univerzity Karlovy. Současně doufáme, že kniha bude sloužit nejen jako ilustrace a poučení o úrovni anatomických znalostí a medicínských představ na začátku 17. století, ale také jako bohatý pramen latinské a řecké medicínské nomenklatury té doby pro kolegy z lingvistických oborů.

Quod bonum felix faustum fortunatumque eveniat!

Pragae, Idae Novembrae, MMIII Za přípravný kolektiv prof. MUDr. Josef Stingl, CSc., prorektor Univerzity Karlovy

VZPOMÍNKA NA JESSENIA Ladislav Borovanský
Když jsem dostal výzvu, abych promluvil na vzpomínkové schůzi o Janu Jesseniovi, přiznám se, že jsem váhal, mohu-li tomuto vyzvání vyhovět, zejména při vzpomínce na výhrady, které měli kdysi oba moji učitelé anatomie.1 Když jsem se pak dověděl, že mým předřeč-níkem je historik tak obeznámený s historií i dobou Jesseniovou,2 moje obavy sice vzrostly, ale současně mi bylo jasné, že mým úkolem může být podat stručný nárys jen medicínského života Jesseniova, promítnutý do podmínek jeho doby, a vynechat vše ostatní, pokud to ? při složitosti Jesseniovy osobnosti ? k jeho životu jako lékaře a anatoma nepatří.
Syn ze zámožné vratislavské rodiny, která se ve Vratislavi poněmčila, ale jejíž původ ze Slovenska je zcela nepochybný, přichází studovat jakožto evangelík na univerzitu ve Wittenbergu, proslavenou coby univerzita Lutherova a Melanchtonova, v roce 1583, a zapisuje se jako ?Schlesier vratislaviensis". Po dvou letech přešel na univerzitu lipskou, kde se v zápise objevuje jako ?Schlesier nationis polonicae". V Lipsku se dostal pod vliv svého učitele anatomie Georga Waltera. Svůj pobyt zde ukončil jako kandidát filozofie a lékařství dizertací De animae humanae immortalitate, obsahující soubor citátů z řeckých a latinských filozofů i ze Svatého písma a pohybující se v scholastickém rámci modernizovaném protestantismem.
Rok poté odešel na univerzitu v Padově. Zda tu působil vliv jeho učitele, který v Padově studoval, zda tu rozhodovaly jiné příčiny, je dnes těžko stanovit. Jisté je, že Padova byla tenkrát pro posluchače celé Evropy univerzitou nejatraktivnější, a to nejen kvalitou svých učitelů, ale také svobodomyslností, jaká na univerzitách, zejména středoevropských, nebyla. Posluchači z celé Evropy, zejména však z Německa, se sem hrnuli bez ohledu na příslušenství k té či oné církvi. V ?natio Ger-manica", k níž se Jessenius přihlásil, bylo trvale několik set studentů, někteří mezi nimi také ?Bohemi", a setkáváme se tu i se jmény různých šlechtických synků. Tak například během let zde studovalo několik Lobkoviců. Benátčané, jimž Padova patřila, se pečlivě starali o rozkvět této univerzity. Byli zde přijímáni studenti z Egypta, Tunisu, Palestiny, Sýrie, ba dokonce měli i určité výhody, poněvadž tito studenti de partibus infi-delium3 představovali pro Benátky vklad vzhledem k jejich obchodu na Středozemním moři. Benátčané také nešetřili nákladem na povolávání nejlepších učitelů, a tak se po celé 16. století v Padově - a zejména na její lékařské fakultě ? koncentruje tehdejší badatelský výkvět. Slávu anatomie založil v Padově mladý Vesal, jehož anatomické dílo bylo dlouho označováno jako ?opus incomparabile et nunquam periturum".4 V Padově poprvé se medicína a především anatomie vědomě odpoutávaly od středověkých předsudků a v duchu renesančního myšlení byl kladen důraz na vlastní pozorování přírody. V Padově působil Realdo Colombo, v Padově pracoval další koryfej tehdejší anatomie -Fallopius ? a Jessenius byl žákem nejslavnějšího anatoma té doby Fabricia ab Aquapendente.
Fabricius byl důstojným pokračovatelem Vesalovým, ale s daleko širším rozhledem. Samostatně zpracovával už nejen anatomii člověka, ale studoval ze srovnávacího aspektu i anatomii zvířat, takže je pokládán za jednoho z průkopníků srovnávací anatomie. První se podrobně zabýval zárodečným vývojem kuřete, zdokonalil anatomickou techniku ? je vynálezcem skalpelu ? a anatomické vědomosti dovedl aplikovat při chirurgických výkonech. Dolní tracheotomie byla ještě v 19. století označována jako operace secundum Fabricium ab Aquapendente5. Benátčané si také Fabricia cenili. Je zaznamenáno, že dostával na tu dobu neslýchaný plat 1000 dukátů (secchiní).
V Padově se již dávno prováděly veřejné pitvy a Fabricius sám dal postavit nové, dodnes existující theatrum anatomicum.6 Právě v době, kdy Jessenius v Padově studoval, se studenti domáhali, aby se pitvy konaly každoročně, zatímco Fabricius je byl ochoten provádět pouze jednou za dva až tři roky. Je třeba tu připomenout, že tyto pitvy nebyly příjemné, protože o konzervaci mrtvol nebylo tenkrát potuchy a pitva se prováděla denně po dva až tři týdny. Zvláštností Padovy přitom bylo, že v době, kdy zde Jessenius studoval, už profesoři prováděli tyto pitvy sami a nějak se dělo na jiných univerzitách, že pitvu prováděl pomocník (massarius, resektor, prosektor) a profesor jenom četl text a hůlkou ukazoval. I když to není možné přesně zjistit, zdá se, že Jessenius za svého příštího pobytu v Praze prováděl pitvu rovněž sám.
Jessenius nemohl tedy z hlediska svého vzdělání volit lépe. Byl u přímého zdroje nových poznatků. Padovský R. Colombo byl první, kdo uveřejnil popis oběhu krve z pravé komory přes plíce do levé předsíně (1559), quod nemo hactenus aut animadvertit aut scriptum reliquit.7 (Týž objev Servetův z roku 1553 zůstal neznám, poněvadž byl ukryt v jediné větě ve spisu Cristianismi restitutio.)8 Fabricius již znal také (od r. 1574) nejen žilní chlopně, ale i jejich orientaci, i když mechanický význam tohoto zařízení nedovedl vyložit. Jessenius tedy byl přímo na cestě objevit krevní koloběh.9
Ale k tomuto závěru nedošel ani Fabricius ani jeho žák. Rok po odchodu Jessenia z Padovy nový mladý posluchač William Harvey, přihlížeje k Fabriciovým demonstracím o orientaci žilních chlopní, dovedl odvodit z těchto pozorování myšlenku o koloběhu krve, který se pak, označen jako ?inventum magnum"10, ještě těžce probojovával na mnoha zaostalých univerzitách. Uvádím to proto, že jak ještě bude dále patrno, Jessenius po celý další život žil ze svých zkušeností a poznatků z Padovy. Objevitelského ducha v něm však nebylo.
Jessenius se v Padově neučil jenom vědě, ale pěstoval i společenské styky a naučil se hladkému vystupování, které jej po celý život charakterizovalo. V Padově se také poprvé dostal do společnosti šlechtických synků a začal se podepisovat Jessenius, eques Hungarus. Seznámil se tu i se syny českých šlechticů ? snad ne bez záměrů. Když Zdeněk Popel z Lobkovic odcházel z Padovy, neopomněl mu Jessenius věnovat elegii, v níž opěvoval rod Lobkoviců. Jessenius se snažil i později obnovit tento styk, zvláště když se onen Lobkovic stal dvorním radou a poté nejvyšším kancléřem království českého a k jeho sňatku s Polyxenou Rožmberkovou, rozenou z Pernštejna, mu zaslal obřadnou gratulaci. Ironií osudu bylo, že tento Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic se ocitl mezi úhlavními protivníky Jesseni-ovými i Karlovy akademie v Praze.
V roce 1591 končí Jan Jessenius svůj studijní pobyt a uchází se třemi dizertacemi o doktorát. S udílením doktorátů pro nekatolíky však byla potíž, poněvadž při promoci museli přísahat na tridentské vyznání víry. Obcházelo se to dvojím způsobem: buď byla vystavena absolventovi listina podepsaná velkým počtem padov-ských profesorů, že obhajovaná dizertace má úroveň práce doktorské, anebo bylo možno žádat u císařského dvora u tzv. comes palatmus11, aby předložená dizertace byla potvrzena jako doktorská. Pro Jessenia je příznačné, jaká témata z filozofie volil, a dále to, že se rozhodl nastoupit obojí cestu k získání doktorátu. První dizertace se nazývala Pro vindiciis contra tyrannos a obhajovala právo stavů odporovat panovníku, překročí-li svá práva. Tuto dizertaci však Jessenius tenkrát neuveřej-nil, ale vydal ji ? jak později napsal ? nezměněnou až v roce 1614.
Naproti tomu téhož roku vydal hned dvě další dizertace, lékařskou a filozofickou. Lékařská se nazývá De putrescentis bilis in febre tertiana exquisita intermitente loco. Tato citáty protkaná práce se pohybuje zcela na poli starých představ Galéna a Avicenny. Druhá dizertace nadepsaná De divina humanaque philosophia je v podstatě cvičením v aristotelské filozofii. Je uvedena obřadnou předmluvou o Rudolfu II. jako filozofu a knížeti míru a byla určena pro císařský dvůr. Na jejím podkladě získal Jessenius od Jakoba Chimarrhea Ruremundana12, velkoalmužníka Rudolfa II., potvrzení spolupodepsané čtyřmi dvorními lékaři, že se stává doktorem medicíny s platností na všech univerzitách římské říše.
Rok potom se Jessenius usadil jako lékař ve Vratislavi. Zde napsal drobný spis Zoroaster, nova brevis ve-raqm de universa philosophia. Dílko je ? pro poznání Jessenia - zajímavé z několika stran. Podkladem se stala Patriciova13 kniha z roku 1591. Jeho jméno Jessenius sice uvádí, ale spis sám je vlastně doslovný opis, místy zkrácený a zkomolený. V podstatě jde o novoplaton-skou přírodní filozofii. O této knížce, která mimo jiné obsahuje dosti zastřeně sluncestředný světový názor, u nás psali Josef Král a Karel Svoboda. Josef Král14 ocenil uvedení sluncestředného názoru, považoval však knihu za značně nepůvodní. Kladl si otázku, nejde-li o plagiát, ale uznal tehdejší zvyklost autory necitovat. Karel Svoboda15 se pak vyjádřil takto: ?Zoroaster nevydává příznivého svědectví o svém spisovateli. Je plagiátem ledabyle psaným. Ale dosáhl snad svého účelu. Rok po jeho vydání byl Jessenský jmenován mimořádným profesorem chirurgie ve Wittenberku; jistě se o to přičinil jeho příznivec Bedřich Vilém."
V posuzování původnosti se držím mírnějšího názoru Králova. V renesanční době se skutečně s autory a citacemi zacházelo velmi liberálně. Montaigne16 ve svých esejích jasně píše, že vybírá z různých autorů a že původní je to, jak on sám autory spojuje. V závěrečné formulaci má však pravdu Svoboda, nebof tento spis byl skutečně věnován saskému vévodovi a v tomtéž roce se Jessenius stal tělesným lékařem na šaškem dvoře a zároveň byl saským vévodou, a to proti vůli witten-berské univerzity, jmenován profesorem chirurgie.
Je třeba přiznat, že v následujících letech vyvinul Jessenius velkou činorodost. Jako profesor anatomie, kterým se rovněž stal, pořádal pitvy a předsedal četným dizertacím. Pokračoval i v sepisování drobných lékařských prací (De Mithridatio et Theriaca, Universa-lis humani corporis contemplatio aj.), jejichž úroveň se pohybovala na tehdejším průměru. Jako rektor witten-berské univerzity pak ještě vydal řeč ke studentům o tom, jak se mají chovat (De moribus et legibus ad studi-osos). Kromě toho seznamoval veřejnost s italskými spisy, které poznal v Padově. Vydal i Savonarolovu Philo-sophiae epitome, která vyšla poprvé v Benátkách roku 1534. Jesseniova publikace představuje reedici s jiným pořadím kapitol. Savonarola, jak známo, byl pokládán za předchůdce reformace a byl označován za Luthera Itálie.17
Dále publikoval zápisky z přednášek profesora Cam-polonga18, nazvané Semeiotice seu nova cognoscendi mor-bos methodus. Bez vlastních Jesseniových přídavků je to sémiotika padovské školy, kladoucí důraz na anamnes-tická data. Zrovna tak vydává spis J. Riolana staršího19 Chirurgia (1601). Toto dílo si Jessenius přivezl v rukopise a po Riolanově smrti pak bylo s Jesseniovou předmluvou zařazeno do sebraných Riolanových spisů. V roce 1600 uveřejnil Jessenius zajímavé pozvání k pitvě, nazvané Pro anatome sua actio et ad spectandum indicatio,]tx]t zároveň obranou pitev, poněvadž se proti Jesseniovým sekcím začali stavět luteránští teologové přísné observance (Aegidius Hunn).
V této době začal být Jesseniovi pobyt ve Wittenber-gu těsný. Lákal jej lesk a mecenášství císařského dvora a snad i možnost bohaté lékařské praxe. Aby se do Prahy dostal, používá prostřednictví Tychona de Bra-he, s nímž se seznámil ve Wittenbergu na Brahově cestě do Prahy. Jesseniův příjezd vzbudil pozornost magistrů Karlovy univerzity, kteří se po dlouhou dobu marně snažili zlepšit stav svého učení a vybudovat po dlouhá léta neexistující lékařskou fakultu. Je proto pochopitelné, že rádi vyhověli Jesseniově žádostí, aby směl v Praze provést veřejnou pitvu. Došlo k ní ve slavnostně vyzdobené Rečkově koleji v červnu roku 1600. Pitva trvala pět dní a byla událostí, neboť na ni byli pozváni význační členové šlechty protestantské i katolické, vysocí úředníci, městská rada a četní hosté, celkem přes tisíc osob. Účel pitvy byl především propagační, jak už je vidět z počtu pozvaných.
V té době již také píše Liserus, autor prvních pitevních cvičení: ?Ad dissectiones nemo, nisi qui medicinae aut chirurgiae se dedicavit, admittatur".20 I doba pitvy - červen ? byla neobvyklá. Liserus píše: ?Tempus administra-tionibus anatomicis eligatur hiems".21 Příčina byla v tom, že Jessenius spěchal; v září jej opět spatřujeme ve Wittenbergu, kde se stal děkanem. Teprve tehdy přistoupil k sepsání pražské pitvy pod názvem Anatomiae, Pragae, Anno M. D. C. abs se solenniter administratae historia. Je to nejobsáhlejší Jesseniovo dílo, má 320 stránek 10 x 17 cm. Začíná rozsáhlou a obřadnou předmluvou, věnováním českému králi a stavům, básněmi Jesseniových přátel, stručnou geografií Čech, chválou Prahy, jejího panovníka, šlechty, vypočítáváním vysokých úředníků,
dvorních lékařů a vzpomínáním na profesory Karlova učení a dokonce i četné rodiny, s nimiž se Jessenius seznámil. Vlastní výklad je rozdělen podle pitevního postupu, takže se nejdříve probírají stěny břišní, břišní útroby, potom hrudník a hrudní útroby, krk, pokrývky lební, mozek, v dalším pak ústrojí zrakové, sluchové, obličej, jazyk a naposled končetiny.
Kniha je psána lehkou elegantní latinou,22 do textu jsou vsouvány bajky, citáty z bible i starých autorů, zřejmě k tomu, aby se udržela pozornost publika. Podání je tak plastické, jako by autor právě příslušné věci demonstroval. Významný je ovšem skutečný obsah. Tu je třeba říci, že z hlediska tehdejších anatomických znalostí nejsou v knize chyby, ale na druhé straně že kniha také nic nového nepřináší. Tak byla také hodnocena. Již Haller23 praví, že jde o výtažek z Vesala, řečnicky dobře sestavený, s několika vlastními pozorováními. Portál,24 autor velké historie anatomie z 18. století, napsal: ?Jessenius následoval Vesala a místy jej zkomolil." Při probírání hrtanu a jazyka však chválí popis vzniku hlásek. Stejně se vyjadřuje i Hyrtl.25 Dodává, že velmi pěkný je popis hrtanu a jazyka a nové že je jenom vyvrácení popisu membrána carnea (masité blány), jak byla popisována od dob Avicennových. Porovnával jsem proto text Jesseniův s příslušnými pracemi jeho učitele Fab-ricia. Popis oka i popis vzniku hlásek je z jeho díla. Zůstávala membrána carnea, která se ještě po Jesseniovi skutečně objevovala a byla dokonce i zobrazována, např. v anatomii Verheyenově.26 Bohužel, jak jsem zjistil, i zde je Jesseniův popis vzat z Vesala. Proto je třeba v Jesseniově knize spatřovat nikoliv učebnici, ale spis určený vzdělaným laikům, spis propagační, který je proto prosycen četnými vsuvkami ze starých klasiků.
Závažnější je druhý Jesseniův spisek z téhož roku (1601) Institutiones chirurgicae, věnovaný Rudolfu II. a opatřený dřevorytem znázorňujícím císaře Rudolfa sedícího na trůně. Význam spisu tkví v tom, že poprvé v Německu vyzdvihl nutnost chirurgického školení lékařů, které ? na rozdíl od poměrů v Itálii ? byly dosud v rukou lazebníků. Jessenius tu popsal řadu výkonů, jak se jim naučil v Itálii; od přikládání dlah, obvazování, sázení baněk až po zhotovování umělých zubů, ve-nesekce, odstraňování močových kamenů a operace ka-tarakty. Tento spis byl vydán ještě jednou po Jesseniově smrti v německém jazyce a Gurlt27 praví, že Jessenius je zakladatelem racionální chirurgie v Německu.
Na podzim roku 1602 se Jessenius, zproštěný sas-kým vévodou dvorské služby, objevil opět v Praze a mistři Karlova učení mu poskytli byt v koleji vedle Betlémské kaple. Jessenius se však nestal členem Karlovy akademie, ale působil především jako renomovaný praktický lékař v kruzích šlechty a ? přestože to později popíral - snažil se dostat i k císařskému dvoru. Starší údaje, že byl lékařem Rudolfa II., byly vyvráceny již Friedelem Pickem.28 V této době byl Jessenius opět velmi literárně činný. Není na místě zde vypočítávat jeho vesměs drobné spisy. Za zmínku stojí jenom dizertace De anima et corpore Universi, neboť proti dřívějšímu spisku Zoroaster se Jessenius vrátil k aristotelské filozofii a k zeměstřednému názoru o světě. Autoři, kteří se zabývali tímto spisem, se domnívají, že jde o ústupek protestantské církvi. Vedle toho zde asi na Jessenia za-
působily filozofické názory Tychona de Brahe. Třebaže je jisté, že Jessenius své filozofické názory měnil a modifikoval, pod portrétem Jessenia je ve spisku napsáno: ?Vertatur corpus, mens est Jessenia constans."29 Jenom jedno nelze Jesseniovu životu vytknout: nikdy se nevzdal svého protestantského přesvědčení.
Jeho další spis De rustico Bohémo cultrivorace (Praha, 1607) je zajímavý jen tím, že potvrzuje to, co je zaznamenáno i v univerzitních archivech, že neuměl česky, neboť se českého sedláka vyptává prostřednictvím tlumočníka. V jiném spisku Desanguine (Praha 1608) shrnul zajímavým způsobem makroskopické zkoumání vypuštěné krve, popsal její různý vzhled, srážení a ssedání krve, barvu séra. Bylo napsáno, že i tento spisek neobsahuje nic nového, ale je zajímavé, že byl vydán znovu roku 1668 s rozsáhlým komentářem od Brunona30 a že ještě v 18. století jej pojal Klinkoš31 do sbírky Dissertationes medicae selectae Pragenses.
Ještě v roce 1604 a 1605 provedl Jessenius v Praze dvě pitvy; jednou ženy, podruhé dítěte.
V bouřlivých letech 1608 až 1609, kdy Rudolfův Majestát zaručil uznání České konfesi a odevzdal Karlovu akademii do rukou protestantských stavů, zájem Jessenia se zcela obrátil k politice a často dlel mimo Prahu; 1608 se objevil v Rostocku, 1609 byl v Prešpur-ku na korunovaci Matyáše na uherského krále. Popis Matyášovy korunovace posléze vydal tiskem a od roku 1609 se podepisoval jako královský lékař uherského krále Matyáše. S ním se dostal i do Vídně a zde napsal panegyrik o Habsburcích, který věnoval císaři. Roku 1613 se objevil opět v Praze, roku 1614 pobýval v Basileji a v Tübingen a teprve roku 1616 se definitivně odstěhoval z Vídně do Prahy. Již následujícího roku jej však spatřujeme jako průvodce čtyř šlechtických studentů v Itálii. Do Prahy se však záhy vrátil, aby na výslovné přání magistrů Karlova učení přijal 16. 10. 1617 funkci rektora pražské univerzity. Tento post pak zastával až do podzimu 1620. Mistři pražského učení očekávali od Jessenia podporu univerzity, a to hlavně prostřednictvím styků, které Jessenius měl. Konečně mu byla v roce 1618 nabídnuta profesura a Jessenius začal přednášet nikoli medicínu, ale historii. O činnosti Jessenia jako rektora víme velmi málo, protože byl již plně zaujat veřejnými událostmi.
Necelý měsíc po pražské defenestraci odjel Jessenius na příkaz českých stavů na sjezd do Prešpurku. Zde byl na rozkaz Ferdinanda II. zatčen a vězněn ve Vídni až do prosince roku 1618. Po propuštění se vrátil do Prahy a 26. 1. 1619 znovu přijal hodnost rektora. V tomto roce podal jménem Karlovy akademie žádost K jejich milostem stavům království českého a s nimi sjednocených zemí, shromážděným v Praze, v měsíci srpnu 1619, ze strany vzdělání a vyzdvižení akademie pražské. Spis shrnuje stručně historii pražského učení, líčí jeho rozkvět i úpadek a jeho příčiny. Jeho autor v něm žádal podporu pro univerzitu a zejména předání jezuitské klementinské akademie, kterou již jezuité byli nuceni opustit. Spis, sepsaný latinsky, česky a německy, byl předán do rukou hraběte Šlika.32 Ale bylo již pozdě. Jak mohli stavové pomoci a něco rozhodnout, když se rozhořela válka a stavové ani neměli prostředky na najímání vojska. Přišla bitva na Bílé hoře, soud a Jesseniova poprava.
Karlovo učení živořilo ještě do jara 1622, kdy bylo předáno jezuitům. Došlo k paradoxní situaci, že jezuité nechtěli Karlovo učení převzít a žádali jeho zrušení. Nešlo jim totiž vůbec o lékařskou a právnickou fakultu. Podrobili se teprve výstraze Ferdinanda II., že v tom případě zřídí v Praze dvě katolické univerzity. Tak byli pro lékařskou fakultu získáni tři lékaři a pro právnickou fakultu dva právníci, kteří přísahali na tridentské vyznání víry. Lékařská i právnická fakulta ovšem živořila po celé 17. století.33 Je pravda, že zájem o konání pitev již neutuchl. Je na příklad zaznamenáno, že se v Praze pitvalo roku 1631, a po skončení třicetileté války zřídil Christian von Zeidlern34 theatrum anatomicum v klášteře Milosrdných bratří. Tam prováděl pitvy a dokonce publikoval učebnici anatomie Somatologia an-thropologica. Ale Portál o tomto spisu napsal: ?Je to nejhorší dílo 17. století." A tak Karlova univerzita čekala až na tereziánské reformy řízené osvíceným van Swie-tenem.35
Máme-li v rámci dějin zhodnotit ve vzpomínce význam Jessenia, lze to shrnout asi takto: Povolání Jessenia bylo prostředkem snahy pozdvihnout lesk pražského učení a získat konexe v kruzích protestantské šlechty. Jessenius vyhověl této žádosti, dával fakultě to, co mohl, a jako rektor se postavil za žádost o přestavbu pražského učení. Dojemné a dlouholeté snahy pražských magistrů o reorganizaci a zlepšení pražského učení vycházely naprázdno. Není pravda, co v Jesseniově životopise zlobně píše prof. Hasner36 o pražské univerzitě, že její úpadek zavinoval nedostatek schopných sil a vnitřní hašteření. Filozofická fakulta měla i v 16. a na začátku 17. století řadu význačných mužů, kteří se plně vyrovnali soudobým reprezentantům německých univerzit a kteří znovu a znovu podávali návrhy jak pomoci Karlovu učení. Dostávali se mezi dva žernovy. Na jedné straně mocná katolická šlechta stranící jezuitům, na druhé straně protestantská šlechta starající se o vlastní zájmy a neposkytující univerzitě žádnou podporu. Na jedné straně nepřátelský postoj kancléře Lobkovice, na druhé zpupný a odmítavý postoj hraběte Šlika. V tomto boji dvou feudálních skupin nemohla skupina intelektuálů seskupených okolo Karlova učení dosáhnout vůbec ničeho. Nemohl pořídit nic ani její rektor, i kdyby byl vyvíjel činnost sebevětší.
Poměry nebyly o mnoho lepší ani na jiných univerzitách střední Evropy, ale lepšily se na západních univerzitách v zemích, kde se postupně hroutila síla feu-dálů a kde přicházela k moci bohatá měšťanská vrstva, jak tomu bylo na příklad v Nizozemsku a v Dánsku. Z týchž důvodů mohlo dojít k rozvoji vysokých škol ve střední Evropě až v době, kdy vznikaly ekonomické podmínky a kdy zájem státu začal vyžadovat rozvoj věd přírodních, společenských i medicíny.
Jesseniova statečná a mužná smrt přitahovala a bude vždy přitahovat pozornost historiků a spisovatelů. Jes-senius nebyl ovšem odsouzen za svou univerzitní činnost. Vždyť z té se mu vytýkalo jenom podání gratulač-ního spisu Fridrichu Falckému.37 V Jesseniovi byl spatřován protivník katolické strany a byl popraven jako Habsburkům nebezpečný politický agent protestantských stavů. Na Univerzitě Karlově však bude Jesseni-us vzpomínán s vděčností za to, že ve chvílích univerzi-
tě nejtěžších stál na její straně. Jessenius nebyl sice lékařský indagator et inventor38 ale byl znamenitý propagátor medicínských věd. Lékařská fakulta bude vzpomínat na Jessenia jako na svého člena, který se v mezích svých sil pokusil o povznesení fakulty a který by v jiných podmínkách, než v jakých se octl, byl pravděpodobně prokázal fakultě služby ještě významnější.

Poznámky:
1) Jde o prof. MUDr. Karla Weignera a prof. MUDr. Jana Janošíka.
2) Míněn je prof. PhDr. Josef Polišenský.
3) ?ze zemí nevěřících"
4) ?dílo nedostižné, jež nikdy nezahyne"
5) ?operace podle Fabricia z Aquapendente"
6) Soudobý název pro veliké pitevní sály, které svou stupňovitostí připomínaly antické amfiteátry. (B. D.)
7) ?což dotud nikdo ani nezpozoroval ani nezapsal"
8) Předpoklad existence malého krevního oběhu vyslovil ve svém spisu již arabský lékař ibn an Nafis ve 13. století. Španělský lékař a filozof Miguel Serveto (1511-1553) vyslovil tentýž názor. Re-aldo Colombo pak zřejmě nezávisle na těchto lékařích dospěl k témuž objevu a jako první prokázal malý krevní oběh svými pokusy a pitvami. (B. D.)
9) Toto vyjádření je nadnesené, neboť Jesseniův zájem o tyto výzkumy se nedá dokázat a sám autor vzápětí poznamenává, že ?objevi-telského ducha v něm nebylo". (B. D.)
10) ?velký objev"
11) Comes palatinus - v době renesance dvorský čestný titul někdy spojený s nižší úřednickou funkcí.
12) Jakub Chimarrheus (f 1614), původem Nizozemec, litoměřický probošt, latinsky píšící literát.
13) Patricius (Patrizzi), Francesco (1529-1597), italský filozof, zastánce novoplatonismu.
14) Král, Josef (1853-1917), profesor klasické filologie UK, věnoval se mj. překladům řeckých autorů.
15) Svoboda, Karel (1888-1960), profesor klasické filologie UK, zaměřen na antickou filozofii a literaturu.
16) Montaigne, Michel de (1533-1592), franc. filozofa spisovatel, tvůrce žánru eseje.
17) Savonarola, Girolamo (1452-1498), ital. mnich, náboženský a politický reformátor.
18) Campolongo, Emilio (16. st.), profesor medicíny v Padově.
19) Riolanus, (Riolano) Jean (1580-1657), profesor anatomie v Paříži, tělesný lékař Marie Medicejské.
20) ?K pitvám nechť není připuštěn nikdo než ten, kdo se oddal lékařství nebo chirurgii."
21) ?Pro anatomické předvádění ať je vybrána zima."
22) Toto mínění je poněkud nadnesené. (B. D.)
23) Haller, Albrecht voň (1708-1777), švýcarský lékař, přírodovědec, fyziolog, vynikající básník a spisovatel, zakladatel novověké fyziologie, vydával i encyklopedická díla.
24) Portál, Antoine (1742-1832), francouzský lékař, zabýval se chirurgií a anatomií, jejichž dějiny sepsal.
25) Hyrtl, Josef (1810-1894), profesor anatomie v Praze a Vídni, jeden z nejslavnějších anatomů 19. století, zabýval se i historií svého oboru a jeho lingvistikou.
26) Verheyen, Philippe (1648?1710), nizozemský lékař a anatom, autor řady lékařských spisů.
27) Gurlt, Ernst Julius (1825-1899), německý lékař a chirurg, literárně činný, zabýval se historií chirurgie.
28) Pick, Gottfried (Friedel) (1867-1926), profesor speciální patologie a terapie vnitřních chorob v Praze, autor řady studií z historie medicíny a vynikající monografie o Janu Jesseniovi.
29) ?Tělo ať se mění, jesseniovská mysl zůstává stálá."
30) Bruno, Jacob Pankraz (1629?1709), německý lékař, proslavil se svými polemikami a vydáváním starších spisů.
31) Klinkoš, Josef Tadeáš (1734-1778), profesor anatomie v Praze, prosadil pravidelné demonstrační pitvy pro studenty, autor řady anatomických spisů a vydavatel vybraných lékařských dizertací.
32) Šlik, Jáchym Ondřej (1569-1621), člen starého šlechtického rodu, přední představitel českých stavů a vůdce povstání, po prohře na Bílé hoře odsouzen a zároveň s Jesseniem popraven.
33) Tento soud je poněkud nadnesený, neboť právě v 17. století přednášel a vedl lékařskou fakultu jeden z našich nejvýznamnějších představitelů barokní vědy ? J. Marcus Marci z Kronlandu (1595-1667), objevitel několika přírodních zákonů z oblasti mechaniky a optiky, jeden z nejvýznamnějších představitelů naší fyziologie a epileptologie, který udržoval velmi dobrý standard fakulty. (B. D.)
34) Zeidlern, Šebestián Kristián von (1620-1689), profesor lékařské praxe na LF v Praze, autor prvních učebnic.
35) Swieten, Gerhard van (1700?1772), nizozemský lékař, osobní lékař císařovny Marie Terezie, autor pokrokové reformy rakouského zdravotnictví a školství.
36) Hasner, Josef von Artha (1819-1892), profesor očního lékařství v Praze, vynikající operatér a pedagog, autor četných spisů z oboru oftalmologie i dějin medicíny.
37) Fridrich Falcký (1632), člen významného rodu německých knížat, zvolen českými stavy za českého krále (?zimní král"), po porážce stavů ze země uprchl.
38) ?badatel a objevitel"

---

ŘEČ PROF. MUDr. JOSEFA KOUTECKÉHO, Dr.Sc., DĚKANA 2. LÉKAŘSKÉ FAKULTY UNIVERSITY KARLOVY PŘI SLAVNOSTNÍM PREZENTACI NOVOTISKU KNIHY JANA JESSENIA, KAROLINUM 25. LEDNA 2005

Magnificence prorektore Josefe Stingle,
Spectabiles,
Honorabiles,
vážený pane řediteli Jaroslave Jirso,
vzácní a milí hosté!

Léta páně 1600 provedl wittenbergský profesor anatomie a chirurgie Jan Jessenius první veřejnou pitvu v Praze. O jeho návštěvu se přičinil Tycho de Brahe, kterého předtím hostil Jessenius ve Wittenbergu. Jessenius, žák nejslavnějšího anatoma té doby Girolama Fabrizia ab Aquapendente z Padovy, byl vzdělaný a velmi ctižádostivý muž. Bylo mu tehdy šestatřicet let a přitahoval ho císařský dvůr. Záhy navázal styky s mistry pražské univerzity a 5. června toho roku se na ně obrátil s žádostí o povolení veřejné pitvy. Dostal ochotný souhlas a tělo oběšence.
Pitvu provedl Jessenius pravděpodobně ve dvoře Rejčkovy koleje, náležitě upraveném po způsobu tehdejších anatomických divadel (theatrum anatomicum). Stala se událostí, které se kromě akademických občanů upadající univerzity, několika mistrů a stejně tak malého počtu studentů, účastnily významné osobnosti Prahy ? šlechtici, movití měšťané, dvorní úředníci a vědci nejrůznějších oborů.
Pitva, které počasí přálo, neboť za nocí ochlazovaly ovzduší deště a dny zářily jasem, takže bylo i pod širým nebem dobře vidět, trvala pět dní. Jessenius postupoval v souhlasu s přirozenými zákonitostmi rozkladu mrtvých tkání. Proto zahájil pitvu otevřením dutiny břišní, pokračoval pitvou dutiny hrudní a následovala pitva hlavy. Končetinám velkou pozornost nevěnoval.
Představení, a veřejná pitva té doby ničím jiným nebyla, vyvolalo ve veřejnosti rozruch ? zčásti obdiv, zčásti hrůzu Bylo však natolik pozoruhodné, že Jesseniův slovní doprovod k pitvě vydal rok poté (1601) ve Wittenbergu Laurentius Seuberlich ? nákladem Samuela Selfische ? pod názvem ?Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L.P. MDC?.
Koncem roku 2004 vydalo tuto historicky velmi zajímavou knihu znovu nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy v Praze iniciativou profesora Stingla a v perfektním překladu skupiny lingvistů vedené paní magistrou Bohdanou Divišovou.
Profesor Stingl mne požádal, abych knihu dnes uvedl. Ujal jsem se tohoto čestného úkolu s rozpaky, protože nejsem ani historik, ani anatom a navíc jsem si příliš vědomý významu této reedice. Knížka mi však působí mnoho radosti. Především svým ušlechtilým vzhledem. Patří mezi ty, které rádi laskáme pohledem i rukou. Dále mě těší svým historickým významem, obecným a pro dějiny české medicíny zvláště. Je pro mne však také vyjádřením úcty k tradici, které v současné dehistorizující době ubývá, a vyjádřením úcty k osobnostem, které měly podíl na vývoji naší vzdělanosti.
Nebudu hovořit o Janu Jesseniovi. Ti z vás, kteří už knížku prohlíželi, a vy, kteří ji prohlížet budete, najdete v ní zasvěcený úvod našeho velkého anatoma minulé generace, také mého učitele profesora Ladislava Borovanského a velice výstižný doslov paní magistry Divišové, i stručné curriculum vitae Jana Jessenia. Opakoval bych. A tak si vás dovoluji požádat, abyste se se mnou v duchu přenesli do doby, kdy Jessenius v Praze pitval, protože to byla doba v mnoha směrech zcela mimořádná. Pro nás, pro Čechy a zvláště Pražany, je to doba rudolfinská. Životní rozpětí obou aktérů ? Rudolfa II., který se narodil roku 1552 a umřel roku 1612, a Jana Jessenia, narozeného roku 1566 a popraveného na Staroměstském náměstí roku 1621, se překrývají. Byla to doba mimořádného rozvoje veškerého lidského konání. Podivuhodný filozof Tommaso Campanella vypověděl na samém konci 16. století o tom, že ?to století zaznamenalo mnohem více významných dějinných událostí, než čtyři předchozí tisíciletí dohromady?.
Přibývalo valem cest do zámoří, čile se obchodovalo, vznikaly burzy. Požadavky na zavádění nových a nových výrobních postupů přinášely podněty pro práci vědeckou, která těžila z velkého množství objevených přírodních zákonitostí. Převratná byla možnost ověřovat nově poznané experimentem. Astronomie, fyzika, zatím nejisté výboje chemie, anatomická pitva a mnoho dalších poznatků ve všech sférách lidského života duchovního i hmotného, to všechno do té doby neznámé, měnilo pojetí života zdůrazněním významu a moci rozumu a pochopením, že poznávání je bez konce. A byla to právě pitva, která odhalovala nemilosrdně v útrobách lidského těla jeho materiální složku s veškerou její pomíjivostí.
Množící se vědomosti a změny životního názoru nemohly vynechat umění. Umění, dobré umění, vždy zaznamenává současný život a jeho skutečnosti. Bylo tomu tak i na zlomu 16. a 17. století. Reflektování vznikajícího a zanikajícího, jistot a pochybností, které provázely naděje, radost, smyslnost a vášeň, ale právě tak zoufalství, melancholie, beznaděj a strach, přineslo nový umělecký styl, kterému se poněkud vágně říká manýrismus. Byl stylem rudolfinské doby.
Prahu vzpomínaného období zpodobil dokonale dvorní rytec - ?Sacrae Caesareae Maiestatis sculptor? - Egidius Sadeler. Roku 1606 vydal panoramatický pohled na město, které vyryl do mědi rytec Johannes Wechter podle předlohy nakreslené Holanďanem Filipem van den Boschem. Praha byla tehdy největším středoevropským městem, větší byla jen některá města evropského jihu a západu. V předbělohorské době v ní žilo kolem 70 tisíc obyvatel a měla něco přes 3 300 domů. Proudil v ní bouřlivý život se vším co k němu tehdy patřilo. A stojí za poznámku, že knihtiskař Jiří Melantrich z Aventina dodával Praze své knihy do šesti krámů, což pravděpodobně byla všechna pražská knihkupectví . Renesance, humanismus, rozvoj přírodovědného poznání, to vše poznamenávalo českou a pražskou kulturu právě tak, jako ostatní Evropu.
Praha byla připravena, také tradicí svého vysokého učení, na přechod z jedné epochy vývoje evropské společnosti do druhé. Dokládá to, mimo jiné, i několik jmen významných domácích učenců té doby (a bylo jich více): Tadeáše Hájka z Hájku, matematika a astronoma evropské úrovně, osobního lékaře Rudolfa II., o nové botanické názvosloví se zaslouživšího Adama Zalužanského ze Zalužan, z právníků ? teoretiků je třeba vzpomenout Jana Kocína z Kocínetu, Matouše Kolína z Chotěřiny, který zasvětil svůj život studiu antiky. I latiníků a historiků bylo dost a dost. Vznikly první obhajoby a obrany českého jazyka, byla to doba české renesanční poezie ? Jana Campana, Jiřího Carolidesa a dalších, učenců i básníků. Byla to doba, kdy Kryštof Harant z Polžic složil slavná šestihlasá moteta a kdy císařský orchestr platil za nejdokonalejší hudební těleso Evropy. V Praze žili po řadu let Mathematicus Sacrae Caesareae Maiestatis Johannes Kepler a Tycho de Brahe, působili tu alchymisté John Dee a Edward Kelley a skládala básně Alisabetha Joanna Westonia. Mistr pražské univerzity Daniel Adam z Veleslavína se tak zamiloval do knih, že dal přednost nejlepšímu pražskému knihtiskařství Jiřího Melantricha z Aventina, s jehož dcerou se oženil, před právem konat přednášky na pražském vysokém učení. Právě do této Prahy, ve které se však také pohyboval císařský maršál Herrmann Christoph Rusworm a nechvalně proslulý komorník Filip Lang z Langenfelsu, přišel Jan Jessenius.
Bylo to v době, kdy v 16. a na počátku 17. století přes veškerý rozkvět renesanční vědy pražská lékařská fakulta v podstatě neexistovala. Formálně přežívala tím, že ojedinělí profesoři přednášeli něco z medicíny na fakultě artistické. Jessenius proto má pro historii lékařství v Čechách význam nepochybný. Byl to člověk ctižádostivý, vysokých ambicí, který se mnohdy dovedl přizpůsobit vzniklým okolnostem. Získal si přízeň univerzitních mistrů v Praze i některých kruhů šlechtických, na pražský dvůr se mu však proniknout nepodařilo. Je možné, že tato okolnost ho vtáhla do politiky, která v posledních letech jeho života převážila nad tím, že byl dvakrát v období let 1617 až 1620 rektorem pražské univerzity, který musel hájit zájmy upadající univerzity před jezuitskou kolejí v Klementinu a před politikou dvorskou. Sloužil českým stavům víc než univerzitě a po účasti na uherském sněmu roku 1620 vzbudil hněv Ferdinandův, jehož projevem bylo odsouzení Jessenia k smrti. Protože bojoval slovem, vyřízl mu kat před stětím jazyk z úst.
Je velikou zásluhou, že Jesseniova knížka může být znovu v rukou všech, kteří mají zájem o historii. Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, jim umožňuje soudit přítomnost. Vydání dnes křtěné publikace mě utvrzuje v názoru Karla Čapka, že ?Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu?.
Dovolte mi, dámy a pánové, spolu s poděkováním všem, kteří mají na vydání Jesseniovy knihy zásluhu, ukončit povídání citátem Miroslava Horníčka: ?Knihy mají své osudy a své životy. A hynou nezájmem čtenářů. Nikdo by nevyslovil pochybnosti o Odysseji, ale jen málokdo ji ještě čte. Jestliže ještě nezahynula nezájmem čtenářů, je to zásluhou několika jedinců, kteří ji nesou dějinami ve svých statečných srdcích a moudrých hlavách. Čekám! Čekám, až se mé srdce stane natolik statečným a moje hlava natolik moudrou, abych ji otevřel i já.? Platí to zcela jistě i pro dnes prezentovanou Jesseniovu knihu a pro naše srdce a moudré (?) hlavy.

Doslov:

Anatomiae historia nebo Anatomia Pragensis z pera Johanna Jessenia je písemné zachycení přednášky, jíž autor doprovázel svou veřejnou pitvu v Praze. Na pitvě, konané roku 1600, se sešla šlechtická a měšťanská honorace ? představitelé dvorních úředníků, různých odvětví vědy, zástupci skomírající univerzity a zřejmě i studenti, na něž se Jessenius při výkladu o symptomech chorob při pitvě srdce přímo obrací. Medicína se však tehdy na pražské lékařské fakultě již řadu let pravidelně nepřednášela, takže pro většinu přítomného publika byla univerzitní lékařská věda zcela vzdálenou a neznámou oblasti. Do doby Jesseniovy pitvy spadají marné snahy Adama Zalužanského ze Zalužan o obnovu lékařské fakulty, takže lékařů či studentů medicíny tam zřejmě mnoho nebylo.
Vzhledem k hodnocení, které z pohledu lékaře podal v úvodu uveřejněné přednášce prof. MUDr. L. Borovanský, není třeba Jesseniovy názory či vědomosti dále rozvádět a porovnávat s dobovým standardem. K celkovému zhodnocení je však možné přidat stručné shrnutí z pohledu jazykového a literárního.
Jessenius poučoval z větší části zcela laické publikum a tomu musel přizpůsobit cely výklad. Této skutečnosti si byl dobře vědom a ve svém úvodu několikrát vyjádřil strach z toho, že bude nudný, a předem se za to omluvil. Poutavost popisu celé pitvy se snažil podpořit předně rozličnými jazykovými i literárními prostředky, kterými anatomický výklad doprovázel. Avšak jeho snaha byla zároveň narušována úsilím o co největší podrobnost a názornost vykladu, takže se u popisu zvláště složitých ustrojí lidského těla (oko, ucho, mozek) dopouštěl často několikanásobného opakovaní již řečených skutečnosti. To samozřejmě mohlo vyhovovat přítomným medikům, avšak na čtenáře i posluchače ? pokud se ovšem vyklad a písemný záznam pitvy alespoň trochu shoduji ? musela tato skutečnost působit poněkud nezáživně.
Jedním z hlavních prostředků jak neztratit pozornost posluchače popř čtenáře byla nesmírná šíře jazykového vyjádření. S cílem zaujmout a udržet pozornost ? podle hesla ?varietas delectat" ? souvisela Jesseniova snaha nepopisovat anatomické skutečnosti pořad stejně, ale vyjadřovat se vždy jinak Jessenius proto například vyjmenoval v úvodu pitvání určité části všechny její latinské i řecké názvy a potom je střídavě používal. Řecké názvy dosti často polatinšťoval a uváděl i lidové názvy různých orgánů. Svůj jazykovědný výklad zároveň obohacoval etymologií použitých termínů, která ovšem povětšinou neodpovídá skutečnosti.
Dosti často se stávalo i to, že daný orgán či část označil na počátku určitým způsobem, ale dál v textu užíval název, se kterým čtenáře předtím neseznámil. Tak např. při pitvě končetin rozdělil v úvodu ruku ?podle Hippokrata a Galena" in carpum, metacarpium et digitos. V následujícím několikastránkovém popisu však zápěstí a zaprstí nenazval jinak než brachiale a postbrachiale. Tento úkaz zcela odpovídal tehdejším zvyklostem, kterým se Jessenius nevymykal. Humanistická literatura totiž ještě neznala terminus technicus a anatomické názvosloví nebylo jednotné. K tomu se ovšem řadí i neutříděnost a nelogičnost tehdejší terminologie. Jesseniovi to jistě velmi vyhovovalo, protože tím mohl publiku demonstrovat svůj velký rozhled a bohatou slovní zásobu.
Jeho anatomicky popis dobře odráží anarchii, která vládla v používání anatomických názvů, i renesanční tendenci používat mnohonásobná terminologická synonyma. Jessenius nedělal velký rozdíl mezi tepnou a žilou či mezi kanálem a trubicí. Srdečnice byla buď aorta, nebo artena magna či vena magna, průdušnice byla buď trachea či aspera artena (drsná tepna) v protikladu k plicní žíle, nazývané artena laevis (hladká tepna). Někdy se zde objevují přímo neologismy, neboť nart Jessenius označil buď jako metatarsus, superior pes, nebo tessera. Tento poslední termín se ovšem ve významu ?nart" v dobových lékařských slovnících vůbec nevyskytuje.
Dalším důležitým prostředkem byl co nejbarvitější a především neotřelý popis. K tomu účelu používal Jessenius živá přirovnání. Velmi zajímavé přirovnání, které autor použil i v traktátu o kostech, se objevuje v úvodu. Jessenius zde říká, že kdyby člověk neměl kostru, byl by měkký jako polyp a sesedal by se jako sražené mléko. Text prokládal ? pro nás spíše zábavnými, pro tehdejšího čtenáře vědeckými ? výklady. Hezkým příkladem je jeho úvaha o tom, že ženy nemají vousy, protože nemají povinnost spravovat stát, takže nemusí vypadat vznešeně a úctyhodně.
K dalším zábavným odbočkám, které byly v tehdejších odborných textech zcela běžné, patří i popis kuriozit nebo osobních zážitků. Tak Jessenius uvádí, že viděl v Německu muže bez rukou, který se o sebe staral sám a dokázal i psát, nebo připomíná jakéhosi luneburského velmože s přetučnělým srdcem apod. Někdy lze považovat jeho komentáře až za opovážlivé, neboť například u pitvy tváří hovoří o vousech, které u žen považuje za jev hrozný a odporný, a jako glosu dodává, že takový viděl v ženských komnatách u arcivévody Karla.
A nakonec, jak bylo v humanistické literatuře obvyklé, nesměly chybět ani zmínky o antice. Jessenius tedy svůj výklad vyplnil narážkami nebo i celým vyprávěním z antických bájí i historie, čímž měl samozřejmě i možnost dokázat svou klasickou vzdělanost. Již v úvodu je vyprávěna báje, kterak Jupiter na přání Júnóny pro pobavení bohů stvořil člověka. Při pitvě tváří pak zase připomíná historku o antických knězích z oblasti Halikarnassu, zmiňován je příběh o egyptském králi a jednom ze sedmi mudrců, nebo i popis Ciceronovy smrti.
Tyto stručně zachycené jevy i ukázky vypravěčského stylu Jesseniovy pitvy měly připomenout, že v tehdejší době představoval poučný spis zároveň i zábavné čtení. Je nutné si uvědomit, že Jesseniova doba neznala rozlišení mezi krásnou a odbornou literaturou, takže v odborných spisech lze najít postupy typické pro beletrii a naopak. Pro Jesseniovu pitvu to platí dvojnásobně. Spis ?Pražská anatomie" nebyl určen odborníkům. Jesseniovi nešlo o zachycení nových anatomických objevů, které bezpochyby znal, ale chtěl spíše pobavit velmi různorodé laické publikum a zároveň ukázat šíři svého vzdělání.
Jessenius tedy popsal co nejzábavněji ?populárně vědeckým způsobem" pitvu, provedenou rok před se psáním a vydáním. Jeho cílem bylo zřejmě vejít v širší známost tím, že jako první seznámí pražské diváky se vzrušující podívanou, kterou se šlechta i měšťanstvo jiných zemích bavilo již řadu let v ?theatrech", postavených přímo pro tento účel. Zároveň chtěl také přitáhnout zájem význačných představitelů této země k oblasti vědy, která byla v Praze zcela opomíjená. Při svém výkladu se snažil posluchače poučit o svém oboru, ale nenudit je a zároveň neodradit svou učeností a přílišným množstvím informaci. Svým vtipem i prokázanou učeností si chtěl naklonit významné představitele šlechty i města, což mu mohlo uhladit cestu ke kariéře na pražském dvoře. Tento záměr se Jesseniovi příliš nezdařil a nevíme, nakolik v budoucnu ovlivnila tato ?anatomia" zvolení Jessenia rektorem pražského vysokého učení, ale je jisté, že svou úspěšně vykonanou první veřejnou pitvou v Praze se nesmazatelně zapsal do dějin naši medicíny.

Bohdana Divišová

---

DOSLOV
Anatomiae historia nebo Anatomia Pragensis z pera Johanna Jessenia je písemné zachycení přednášky, jíž autor doprovázel svou veřejnou pitvu v Praze. Na pitvě, konané roku 1600, se sešla šlechtická a měšťanská honorace ? představitelé dvorních úředníků, různých odvětví vědy, zástupci skomírající univerzity a zřejmě i studenti, na něž se Jessenius při výkladu o symptomech chorob při pitvě srdce přímo obrací. Medicína se však tehdy na pražské lékařské fakultě již řadu let pravidelně nepřednášela, takže pro většinu přítomného publika byla univerzitní lékařská věda zcela vzdálenou a neznámou oblasti. Do doby Jesseniovy pitvy spadají marné snahy Adama Zalužanského ze Zalužan o obnovu lékařské fakulty, takže lékařů či studentů medicíny tam zřejmě mnoho nebylo.
Vzhledem k hodnocení, které z pohledu lékaře podal v úvodu uveřejněné přednášce prof. MUDr. L. Borovanský, není třeba Jesseniovy názory či vědomosti dále rozvádět a porovnávat s dobovým standardem. K celkovému zhodnocení je však možné přidat stručné shrnutí z pohledu jazykového a literárního.
Jessenius poučoval z větší části zcela laické publikum a tomu musel přizpůsobit cely výklad. Této skutečnosti si byl dobře vědom a ve svém úvodu několikrát vyjádřil strach z toho, že bude nudný, a předem se za to omluvil. Poutavost popisu celé pitvy se snažil podpořit předně rozličnými jazykovými i literárními prostředky, kterými anatomický výklad doprovázel. Avšak jeho snaha byla zároveň narušována úsilím o co největší podrobnost a názornost vykladu, takže se u popisu zvláště složitých ustrojí lidského těla (oko, ucho, mozek) dopouštěl často několikanásobného opakovaní již řečených skutečnosti. To samozřejmě mohlo vyhovovat přítomným medikům, avšak na čtenáře i posluchače ? pokud se ovšem vyklad a písemný záznam pitvy alespoň trochu shoduji ? musela tato skutečnost působit poněkud nezáživně.
Jedním z hlavních prostředků jak neztratit pozornost posluchače popř čtenáře byla nesmírná šíře jazykového vyjádření. S cílem zaujmout a udržet pozornost ? podle hesla ?varietas delectat" ? souvisela Jesseniova snaha nepopisovat anatomické skutečnosti pořad stejně, ale vyjadřovat se vždy jinak Jessenius proto například vyjmenoval v úvodu pitvání určité části všechny její latinské i řecké názvy a potom je střídavě používal. Řecké názvy dosti často polatinšťoval a uváděl i lidové názvy různých orgánů. Svůj jazykovědný výklad zároveň obohacoval etymologií použitých termínů, která ovšem povětšinou neodpovídá skutečnosti.
Dosti často se stávalo i to, že daný orgán či část označil na počátku určitým způsobem, ale dál v textu užíval název, se kterým čtenáře předtím neseznámil. Tak např. při pitvě končetin rozdělil v úvodu ruku ?podle Hippokrata a Galena" in carpum, metacarpium et digitos. V následujícím několikastránkovém popisu však zápěstí a zaprstí nenazval jinak než brachiale a postbrachiale. Tento úkaz zcela odpovídal tehdejším zvyklostem, kterým se Jessenius nevymykal. Humanistická literatura totiž ještě neznala terminus technicus a anatomické názvosloví nebylo jednotné. K tomu se ovšem řadí i neutříděnost a nelogičnost tehdejší terminologie. Jesseniovi to jistě velmi vyhovovalo, protože tím mohl publiku demonstrovat svůj velký rozhled a bohatou slovní zásobu.
Jeho anatomicky popis dobře odráží anarchii, která vládla v používaní anatomických názvů, i renesanční tendenci používat mnohonásobná terminologická synonyma. Jessenius nedělal velký rozdíl mezi tepnou a žilou či mezi kanálem a trubicí. Srdečnice byla buď aorta, nebo artena magna či vena magna, průdušnice byla buď trachea či aspera artena (drsná tepna) v protikladu k plicní žíle, nazývané artena laevis (hladká tepna). Někdy se zde objevují přímo neologismy, neboť nart Jessenius označil buď jako metatarsus, superior pes, nebo tessera. Tento poslední termín se ovšem ve významu ?nart" v dobových lékařských slovnících vůbec nevyskytuje.
Dalším důležitým prostředkem byl co nejbarvitější a především neotřelý popis. K tomu účelu používal Jessenius živá přirovnání. Velmi zajímavé přirovnání, které autor použil i v traktátu o kostech, se objevuje v úvodu. Jessenius zde říká, že kdyby člověk neměl kostru, byl by měkký jako polyp a sesedal by se jako sražené mléko. Text prokládal ? pro nás spíše zábavnými, pro tehdejšího čtenáře vědeckými ? výklady. Hezkým příkladem je jeho úvaha o tom, že ženy nemají vousy, protože nemají povinnost spravovat stát, takže nemusí vypadat vznešeně a úctyhodně.
K dalším zábavným odbočkám, které byly v tehdejších odborných textech zcela běžné, patří i popis kuriozit nebo osobních zážitků. Tak Jessenius uvádí, že viděl v Německu muže bez rukou, který se o sebe staral sám a dokázal i psát, nebo připomíná jakéhosi luneburského velmože s přetučnělým srdcem apod. Někdy lze považovat jeho komentáře až za opovážlivé, neboť například u pitvy tváří hovoří o vousech, které u žen považuje za jev hrozný a odporný, a jako glosu dodává, že takový viděl v ženských komnatách u arcivévody Karla.
A nakonec, jak bylo v humanistické literatuře obvyklé, nesměly chybět ani zmínky o antice. Jessenius tedy svůj výklad vyplnil narážkami nebo i celým vyprávěním z antických bájí i historie, čímž měl samozřejmě i možnost dokázat svou klasickou vzdělanost. Již v úvodu je vyprávěna báje, kterak Jupiter na přání Júnóny pro pobavení bohů stvořil člověka. Při pitvě tváří pak zase připomíná historku o antických knězích z oblasti Halikarnassu, zmiňován je příběh o egyptském králi a jednom ze sedmi mudrců, nebo i popis Ciceronovy smrti.
Tyto stručně zachycené jevy i ukázky vypravěčského stylu Jesseniovy pitvy měly připomenout, že v tehdejší době představoval poučný spis zároveň i zábavné čtení. Je nutné si uvědomit, že Jesseniova doba neznala rozlišení mezi krásnou a odbornou literaturou, takže v odborných spisech lze najít postupy typické pro beletrii a naopak. Pro Jesseniovu pitvu to platí dvojnásobně. Spis ?Pražská anatomie" nebyl určen odborníkům. Jesseniovi nešlo o zachycení nových anatomických objevů, které bezpochyby znal, ale chtěl spíše pobavit velmi různorodé laické publikum a zároveň ukázat šíři svého vzdělání.
Jessenius tedy popsal co nejzábavněji ?populárně vědeckým způsobem" pitvu, provedenou rok před se psáním a vydáním. Jeho cílem bylo zřejmě vejít v širší známost tím, že jako první seznámí pražské diváky se vzrušující podívanou, kterou se šlechta i měšťanstvo jiných zemích bavilo již řadu let v ?theatrech", postavených přímo pro tento účel. Zároveň chtěl také přitáhnout zájem význačných představitelů této země k oblasti vědy, která byla v Praze zcela opomíjená. Při svém výkladu se snažil posluchače poučit o svém oboru, ale nenudit je a zároveň neodradit svou učeností a přílišným množstvím informaci. Svým vtipem i prokázanou učeností si chtěl naklonit významné představitele šlechty i města, což mu mohlo uhladit cestu ke kariéře na pražském dvoře. Tento záměr se Jesseniovi příliš nezdařil a nevíme, nakolik v budoucnu ovlivnila tato ?anatomia" zvolení Jessenia rektorem pražského vysokého učení, ale je jisté, že svou úspěšně vykonanou první veřejnou pitvou v Praze se nesmazatelně zapsal do dějin naši medicíny.
Bohdana Divišová