Zdeněk Fibich se v devadesátých letech 19. století vrátil téměř po desetileté odmlce k opeře. Zkušený autor přehodnotil po divácky neúspěšné Nevěstě messinské (1884) a po příznivě přijaté trilogii scénických melodramů Hippodamie svůj vztah k hudebnímu divadlu. Fibich se stal vůdčí osobností českých operních skladatelů a hlavním představitelem tzv. wagnerianismu. Opery Bouře (na libreto Jaroslava Vrchlického), Hedy, Šárka a Pád Arkuna (na libreta Anežky Schulzové) jsou reprezentativními díly pražského Národního divadla v období fin de sieclu a doplňují běžnou poslechovou zkušenost Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a dalších tvůrců.