Kniha Tropika diskursu Haydena Whitea, který je znám svým pojetím „metahistorie“, jež klade důraz na narativní povahu historického diskursu, patří již v humanitních vědách ke klasickým dílům. Jde svým způsobem o autorovu originální „rozpravu o metodě“, teorii toho, co by bylo možné nazvat tropologickým rozuměním. Její význam se ani zdaleka neomezuje na techniku literárního rozboru či interpretaci historie, jejím základem je filozoficky fundované, syntetické pojetí kognitivního vztahu k realitě, prostředkované právě „diskursem“. V tomto smyslu je Whiteova kniha svébytnou a důležitou alternativou jak k tradiční i moderní hermeneutice (H. G. Gadamer), tak například k Ricoeurově narativnímu porozumění. Tropus podle Whitea není ani ozdoba řeči, ani technika omezující se na umělecký jazyk, nýbrž nástroj, jehož funkcí je snaha o adekvátnější uchopení popisované skutečnosti. Interpretace historických, literárních či teoretických textů se pak neukazuje jako (subjektivní) omezení, nýbrž jako obecná podmínka kulturní racionality.

Možná právě proto, že dílo Haydena Whitea je obtížně přiřaditelné k nějakému z etablovaných universitních oborů, patří tento autor v současnosti k nejinspirativnějším. Známý je především svým pojetím "metahistorie", to jest tezí, která říká, že historická vysvětlení spočívají na určitých rétorických operacích, a kterou dokládá zejména ropzborem velkých dějepisců 19. století (Micheleta, Tocquevilla, Ranka, Burckharda, resp. jejich ideologických protějšků: Nietzscheho, Marxe, Hegela a Croceho). Jinak řečeno: Hayden White klade hlavní důraz na narativní povahu (historického) diskursu, pre-figurující uchopení smyslu příslušného historického podání. Svým způsobem tedy jeho pojem "metahistorie" říká, že historiografie vždy pracuje s určitou implicitní filosofií dějin, že její základy nejsou v přísném slova smyslu epistemologické (Hayden White zpochybňuje pojem "realismus"), nýbrž spíše morální a estetické. V zásadě však platí, že ohniskem jeho zájmu je zkoumání způsobu, jakým narativní formy strukturují lidskou zkušenost. A je tedy zřejmé, že jeho dílo se zcela vědomě pohybuje tam, kde se svými hranicemi stýkají nejrůznější tradiční obory humanitních věd (filosofie, historiografie, literární věda, rétorika, hermeneutika a teorie interpretace atd.). Není komentující, rozvíjející, nýbrž zcela původní a zakladatelské, třebaže vyrůstá ze širších filosofických a literárněvědných souvislostí (kjeho inspiracím tak patří nejen J. Derrida anebo M. Foucault, nýbrž i Giambattista Vico).
Kniha Tropics ofDiscourse je svým způsobem Whiteovou "rozpravou o metodě", teorií toho, co by bylo možné nazvat tropologicJcým rozuměním. Její význam se ani zdaleka neomezuje na techniku literárního rozboru; nejde jen o jiný způsob interpretace či vztahu k textům; základem je filosoficky fundované pojetí kognitivního vztahu k realitě, prostředkované právě "diskursem". V tomto smyslu je Whiteova kniha o tropologickém rozumění svébytnou a důležitou alternativou jak k tradiční i moderní hermeneutice (H.-G. Gadamer), tak například i k Ricoeurovu narativnímu porozumění (Čas a vyprávění). V tomto ohleduje velmi důležité jeho pojetí tropu jako "nástroje" integrace neintegrovatelného, porozumění problematickým oblastem zkušenosti, tedy jeho epistemologická funkce: zkušenost je proces zahrnování nového či neklasifikovatelného do známého prostřednictvím tropologických operací, důležité však je, že "ironický" postoj plní v tomto procesu úlohu reflexe, tedy udržuje otevřenost pro to, co každá taková integrace nutně odsouvá stranou, protože udržuje živé povědomí o neredukovatelném zbytku v každém "analogizování". Tropus podle Whitea není ani ozdoba řeči, není to ani technika omezující se na umělecký jazyk, nýbrž funkcí odchylování od doslovného, které je vlastní metafoře, synekdoše, metonymii a ironii, je snaha o adekvátně]ší uchopení popisovaného.
Hayden White odhaluje zamlčené předpoklady historického pozitivismu a objektivismu, avšak současně s tím podává i alternativní koncepci, v níž interpretace naopak zaujímá klíčové postavení. Avšak v jeho podání interpretace není (subjektivním) omezením, nýbrž podmínkou možnosti kulturní racionality a v tomto smyslu i základním kulturním výkonem.' Fikce, jak dokládá právě v knize Tropics of Discourse, je figurace, avšak médium fiktivní figurace umožňuje, aby se fakta stala vůbec smysluplnými: fikce je tedy to, co "dává myslet", řečeno ricoeurovským termínem.
Český překlad Haydenových Tropics of Discourse pokládá za nutnost: je to kniha, která patří v humanitních vědách ke klasickým dílům, v neposlední řadě i proto, že je současně zcela originální i syntetická. Odkazy k ní jsou v literatuře zcela běžné, ale protože je to dílo velmi bohaté, je třeba je důkladně studovat. A její překlad pokládám za nutný i proto, že Hayden White demonstruje zcela názorným způsobem, co skutečně znamená mezioborová teorie. Znamená to, že Tropics of Discourse zasahují do historiografie stejně jako do filosofie, do estetiky stejně jako do literární vědy. A nezanedbatelné není ani to, že kniha je napsaná velmi přístupným způsobem, a proto není pochyb o tom, že může vzbudit zájem i u interesovaných laiků.

Z recenzního posudku: Doc. Miroslav Petříček Dr.