Překlad románu-interview Kličky na kapesníku je svébytným „úvodem“ do světa a díla Bohumila Hrabala pro anglojazyčné čtenáře. Britský bohemista a překladatel David Short text doplnil základními vysvětlivkami k českým kulturně-historickým reáliím, text tak představuje zároveň autentickou kulturní příručku k živé Střední Evropě těsně před pádem železné opony.
If it is a novel at all, then Pirouettes on a Postage Stamp is one of a very strange kind, apparently made up of Hrabal's verbatim responses to a series of questions (although in fact the text was completely revised by the author between interview and publication.) In effect, Hrabal becomes one of his own characters, wryly humorous, gently subversive, skirting round a plot made up of the details of his own life. As ever, his debt to Hašek's Schweik is immense, and freely acknowledged: "It is my not so much belief as impression that this conversation, these Pirouettes on a Postage Stamp, are also borne along by the spirit of Prague irony, and that Jaroslav Hašek has so enlightened me that I have been able, by insertions and collage, to give the text a sense of playfulness . . ."
London Review of Books
The average British reader might find it difficult to follow their discourse, as they mention names and facts which they do not know. However, translator David Short comes to his rescue with painstaking footnotes. […] Short also prepared the index of names and index of Hrabal's references to his own work which will be appreciated by Hrabal or Czech literature scholars.
The book is at its most useful where Hrabal analyses his own art. It is like listening to a famous chef telling us who taught him to cook and revealing his secret recipes.
Hrabal saw himself as a Hašek's successor. He said that they were both merely recorders of what they had heard and seen in the same milieu – a Prague workmen's pub where Hrabal, like Hašek, spent an inordinate amount of time. They differed from Kafka who represented the culture of coffee-houses and dwelled on metaphysics, while they wrote about the ordinary people. Simple people, Hrabal says, live a much more intense and interesting life than intellectuals. Hrabal claims that he writes just like Hašek, only his style is more sophisticated because since Hašek's days the Czech reader has become more sophisticated.
But it is this unique style, the way in which he plays with the language, that is Hrabal's greatest contribution to Czech literature. "My native tongue is my God", Hrabal says. He reveals that he first put his stories on paper in a way his crazy uncle Pepin would narrate them: as a stream of consciousness. Then he plays with the text, cuts it up and recomposes it into a new whole. The result is a hotchpotch of high and common Czech, a pub anecdote next to a philosophical passage, the obscene next to the lyrical. It looks random but has its rhythm and melody which here and there turns it into poetry in prose. One needs to read it twice, to get all of the symbolic meaning, although Hrabal swears that he never sets out to write anything symbolic. His style teachers were Villon, Baudelaire, the Dadaists and the Surrealists. Above all, he admired James Joyce. Hrabal must have also been influenced more by Kafka than he cares to admit, as he shares his propensity for absurd humour.
Zuzana Slobodova (British, Czech and Slovak Review, June/July 2008, pp. 6–7)
Pirouettes on a Postage Stamp consists of Hrabal's responses to questions posed by the journalist László Szigeti, with some revisions. Subtitled an "interview-novel", it both reflects on and exhibits his compositional habits. Szigeti's questions focus on Hrabal's reading, inspirations and the circumstances of his writing.
They elicit answers which make explicit the literary influences concealed in Hanťa's bales and most of Hrabal's fiction. Hrabal nominates a bewildering range of inspirations, including obvious forebears for his oral style and grotesque realism (Joyce, Rabelais, Hašek) as well as more surprising elective affinities in Kafka, Kant, Hegel and Kierkegaard. The canon of names is, however, accompanied by a paean to the anonymous genius of dialect, anecdote and folk custom.
As in the fiction, the style, even when discussing philosophy, is unsophisticated, colloquial, paratactic and elliptical, and is well rendered by the translator David Short. Hrabal places his characters, and by implication himself, in a tradition of "docta ignorantia", which includes "blessed lunatics" like Chaplin, Švejk, Socrates and Jesus Christ. Although – and because – the interview was conducted in the Communist 1980s, there is little that is overtly political here. Yet learned ignorance is both defence and defiance, a refusal either to conform to this world or to be hurt by it. It's style is justified by paradox: "weakness is my strength; . . . maundering is my rhetoric; the folklore of the city is my aesthetics".
Kathryn Murphy (Times Literary Supplement, April 10 2009, p. 27)
Rozhovor s překladatelem knihy Bohumila Hrabala Pirouettes on a Postage Stamp Davidem Shortem.
Co podle Vás překlad Kliček na kapesníku, interview z let 1984-85 z pohledu maďarského novináře Lázsla Szigetiho, přináší současnému anglickému čtenáři po knihách, které už od Bohumila Hrabala v angličtině vyšly?
K této otázce bych ještě přidal: a po filmech, které byly podle Hrabalových děl natočeny a byly svého času také v oběhu v Anglii, případně i jinde v anglofonním světě - ty mají v jistých kruzích rovněž nezanedbatelný význam. To říkám hlavně proto, že například film Postřižiny se Britům velmi líbí, ale zůstává v jistém smyslu záhadný. Nemyslím, že to, že tazatel je právě Maďar, hraje příliš velkou roli - řekl bych, že své otázky zvolil dost šikovně, tazatel jiného původu by se zřejmě zajímal o podobné aspekty Hrabalova života, způsob práce, myšlení a podobně. Ovšem místa, kde na povrch vyplouvají zájmy ryze maďarské, toho našinci řeknou třeba o něco méně, a to je jeden z důvodů, proč jsem z toho textu udělal nejen překlad, ale vlastně svého druhu edici. V Kličkách vidím hlavní přínos v jejich "explanatory force": přidávají mnohá vysvětlení ke zvláštnostem mnoha Hrabalových děl, která jsou - a uznávám, že to je dost holý truismus - nadmíru poznamenána autorovými životními zkušenostmi. To ovšem platí i o dílech, která v angličtině zatím nevyšla (ale jednou musí!). Přestože Hrabal zasahoval dodatečně do záznamu, zůstalo nám něco jako autobiografie a pohled do autorovy duše, a to úplně jiné, než nabízí životopis klasický. Ke cti Szigetiho budiž řečeno, že nesetrval jen u věcí, které by vzniklé dílo profilovaly jako česko-maďarské. Skrz ten fotbal a slavné utkání Anglie-Maďarsko ve Wembley v padesátých letech se do popředí místy dostává i dimenze česko-anglická - ovšem nejen v souvislosti s fotbalem. Dalším podnětem k mé editaci knihy byly totiž hned na začátku zmínky o Hrabalově dětské četbě, zejména o mravoučných knížkách z viktoriánské Anglie. Vsadím se, že mnohý odkaz unikne i českému čtenáři.
Mohl byste se vrátit k názvu knihy a k peripetiím jeho překladu?
Název knihy byl opravdu problém. Muselo být vytvořeno něco, co by obstálo "fotbalově". Tento význam se objevuje v průběhu knihy - jako pověstná červená nit - tak často, že nebylo lze ho ztratit. Tak jsem si pohrával s několika možnostmi - hlavně pomocí nekonečného čtení fotbalových zpravodajství. Dlouho jsem byl smířen se "Spinning on a sixpence", poměrně často se vyskytujícím v oněch zprávách ze světa fotbalu, ale nelíbila se mi nutnost místy vyměnit obecnější "spinning" za počitatelné "spin". Také jsem tušil, že by se anglický čtenář mohl divit, co dělá anglický šesták v ryze českém kontextu. "Pirouettes on a pocket-handkerchief" se už blížil požadovanému obrazu, ba zachoval kapesník z originálu, nehledě k tomu, že se i v angličtině kapesník jako obraz malého prostoru používá. Jen kvůli aliteraci jsem v této verzi měl starší a delší "pocket handkerchief", čímž ovšem vznikl název dosti těžkopádný a vyloženě nerytmický. Proto jsem nakonec zvolil konečnou podobu - pohyby baletní a fotbalistovy kličky mají společnou náročnost a ta poštovní známka je jako kapesník poměrně běžným obrazem těsného prostoru pohyb omezujícího. To, že pro českého čtenáře kličky na kapesníku mohou navodit funkci uzlíčku na kapesníku, který má sloužit jako opora paměti, a že kniha je opravdu knihou pamětí, jsem musel oželet - ale to je odvěký problém dvojznačnosti překládaného textu. Ne vždy se dá převést v úplnosti.
Role zpovídajícího získává v případě rozhovoru s Bohumilem Hrabalem zvláštní důležitost: klade určitou hradbu nebo překážku jeho tradičně nespoutanému "proudu řeči". Hrabal sám přiznával, jak obtížné pro něj bylo s magnetofonovým rozhovorem dál pracovat... Jaká byla v tomto ohledu - respektu, anebo větší svobody - Vaše role překladatele?
Szigeti je natolik moudrý, že jeho otázky - aspoň v Hrabalem editované konečné podobě knihy - jsou skromného formátu, vhodně stručné. Už to, že Hrabal opakovaně zasáhl do záznamu rozhovoru, znamená, že text i bez vložených otázek stoprocentně nespoutaný není ani být nemůže. (Která z Hrabalových knih fakticky taková je, když se ví, kolikrát je přepracovával?) A vzhledem k tomu, že text zjevně není jednoznačně beletristický, ale má podobu značně selektivního životopisu na přeskáčku, mně to jako překladateli nečinilo zvláštní potíže. Ostatně, Hrabalovy repliky jsou z větší části dlouhé a má při nich adekvátní prostor pro svoje řečové meandry, včetně toho, že se v textu zachovaly neučesané úseky, poznamenané např. vyšinutími z vazby, mírně nelogickými spojeními nebo zpětnými odkazy na něco, co se v interview evidentně vyskytlo, ale bylo mezitím vystřiženo. Toto zachovat, aniž by překlad vypadal v jistém smyslu vadně, bylo pro mě horší. Chtěl jsem zachovat toto zdání přímosti projevu, ovšem oba jazyky mají v této souvislosti odlišné tolerance a mechanismy umožňující např. vyšinutí z vazby. Jen doufám, že jsem panu Hrabalovi nijak neublížil. Pro anglického čtenáře, domnívám se, podstatnější hradbu k nespoutanému čtení tvoří nikoli Szigetiho otázky, ale moje vysvětlivky. Ovšem tato próza není, jak jsem řekl, dílo čistě beletristické, a i když čtenář má poznámky fyzicky před očima, nemusí se nakonec zdržovat jejich četbou.
Otázky: Nakladatelství Karolinum
