Èeská hudební teorie druhé poloviny 20. století mìla nìkolik výrazných vùdèích osobností. Jednou z nich byl prof. Karel Risinger, jehož badatelský zájem smìøoval pøedevším k problematice moderních forem a typù hudební struktury (viz harmonie, kontrapunkt a tektonika hudby 20. století). Autoøi pøedkládané monografie vycházejí z Risingerova inspirativního díla a rozvíjejí teoretický výzkum smìrem k netradièním jevùm v soudobé hudební tvorbì.