Slovesnost českého baroka zůstala na rozdíl od architektury, hudby a výtvarného umění téměř dvě století ve stínu, odsouzená poněkud nespravedlivě k zapomnění jako jazykově slabá a žánrově omezená. Zájem o ni projevili někteří badatelé až v první polovině 20. století a po delší stagnaci novou vlnu zájmu přinesl konec tisíciletí. Vynikající osobnosti z řad jazykovědců i literárních historiků připravovaly cestu, v níž pokračovali a pokračují jejich žáci a obdivovatelé.

Autorský kolektiv monografie tvoří odborníci specializovaní na historii českého jazyka, literární historikové věnující se autorům a žánrům barokní literatury, vydavatelé edic barokních tisků, kteří působí na fakultách a v ústavech univerzit doma i v zahraničí, v Akademii věd ČR, v archivech i muzeích.

V lingvistickém oddílu se autoři soustředili na několik zásadních okruhů bádání: na vztah barokních autorů k jazyku, na slovní zásobu v rozpětí od humanismu až k pozdnímu baroku, na výrazné, nebo naopak méně známé autory té doby, na roli barokní překladové literatury. V literární části jsou středem pozornosti tři základní badatelské okruhy: barokní vlastenectví v homiletice, dosud málo známé dobové žánry a barokní osobnosti.

Autoři vycházejí ze studia primárních zdrojů, jak si to přál náš přední barokolog, profesor Alexandr Stich. Rozmanitost jejich zaměření způsobuje, že monografie přispívá k mnohostrannému pohledu na období barokního písemnictví vzniklého v prostoru skutečně středoevropském a k jeho objektivnějšímu hodnocení.