Monografie na základě analýzy a interpretace Tertuliánova spisu Apologeticum (2. stol.) sleduje změny v sebepojetí křesťanství, k nimž docházelo v dialogu s pozdně antickou latinskou kulturou a správními strukturami Římské říše. Klíčovou roli v tomto procesu sehrál pojem religio, který od druhého století proniká do jazyka křesťanské teologie a právě v Tertuliánově díle je poprvé vztažen na křesťanství. To přestává být prezentováno v prvé řadě jako cesta (hodos) či pravá filozofie a stává se „náboženstvím“, kategorií blízkou a srozumitelnou latinskému kulturnímu okruhu.

Centrem autorčiny pozornosti je pojetí křesťanství jako náboženství v díle Tertuliánově. Tuto analýzu však vhodně zasazuje do širšího kontextu dějinných proměn ranné církve, jejího vztahu к římské společnosti a státu, k helénské kultuře a různým antickým podobám náboženství a filozofie. Všímá si, jak se pojem religio vynořuje v antickém myšlení a jakými proměnami prochází. Z úvodu práce a zejména z nesmírně zajímavých a podnětných úvah v samém závěru je ovšem patrné, že autorka sleduje ještě další záměr, který překračuje pouhou historiografickou studii a činí z její práce pozoruhodný a cenný příspěvek к aktuální diskusi teologie náboženství a religionistiky. Autorka oceňuje na ranných apologetech křesťanství úsilí "tříbit, vyhodnocovat a náležitým způsobem využívat expresivních nástrojů a kategorií kultury, která nebyla zcela totožná s kontextem, v němž došlo к historické události Ježíše Krista" a (aniž by se dopouštěli náboženského synkretismu) "ve stopách tradice římského universalismu" respektovat specifika kultury a mentality, do níž křesťanství vstupovalo. Tento příklad chápe jako povzbuzení i pro dnešní církev "vystavit se riziku, které přináší dialog s odlišnými kulturami" a tříbit jazyk a kulturní podoby víry a přitom uchovat základ křesťanské identity - univerzalitu Božího oslovení všech lidí.


Text Denisy Červenkové je vynikající prací mimořádných kvalit, a to v řadě různých aspektů. Velmi záslužná je už sama volba tématu a celkové pojetí práce. Nejen proto, že se jedná o téma v tomto vymezení dosud nezpracované, nýbrž zejména proto, že se autorce podařilo organicky a nenásilně spojit důkladnou monografii z dějin teologie s velmi aktuální problematikou současného mezináboženského dialogu. Existuje řada monografií o Tertuliánovi, příp. o vztahu antického a ranně křesťanského myšlení, které však postrádají patřičný přesah a zůstávají tak předmětem zájmu úzkého kruhu specialistů na historické otázky. Na druhé straně narůstá množství prací o metodách a perspektivách mezináboženského dialogu, které však často obcházejí zásadní otázku, odkud se vzal a nakolik je legitimní sám koncept "náboženství", nakolik je zakotven v tradici křesťanského myšlení a zapomínají se ptát, zda současná situace, kdy křesťanství čelí nutnosti definovat své místo v rámci náboženské a světonázorové plurality, je opravdové novum či zda se může teologie a církev opřít o zkušenosti a teologické reflexe v rámci své tradice. Právě spojení konkrétního (důkladného, pečlivého a seriózního) výzkumu se schopností nadhledu, přesahu, stálý zřetel к širšímu kontextu zvoleného tématu a snaha učinit výsledky své sondy do dějin příspěvkem к velmi aktuální teologické a religionistické debatě významně svědčí o autorčině odborné kompetenci a schopnosti vědecké práce a činí tuto studii opravdu zajímavou, cennou a přínosnou jako pro teologii náboženství, tak pro religionistiku.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.