V návaznosti na Foucaultův pojem "biopolitiky" se Agamben snaží předvést, že svrchovaná politická moc je v západní myšlenkové tradici již od Aristotela chápána jako "moc nad životem".

S využitím analýz C. Schmitta a výsledků antropologického bádání Agamben definuje svatého člověka jako bytost, již lze zabít, ale nikoli obětovat. Tento paradox podle Agambena vymezuje postavení moderního jedince v systému,který ovládá kolektivní "holý život" všech.