Kniha je inspirována učením francouzského psychoanalytika J. Lacana: jeho pojetím přání, rozkoše, imaginární a symbolické identifikace, identifikace „se symptomem“ či sublimace. Tato teorie je použita v kvalitativním výzkumu života školní třídy v pubertálním věku z hlediska sociálních vztahů a vývoje identit. Studie popisuje následujících pět forem citů či vzorců vztahování se: etnosociometrii (ve smyslu přiřazování sociálních pozic), vlny, party, kamarádství a párovou lásku. S těmito formami jsou porovnávána velká témata společenské vědy: stádnost, vůdce, výměna a dar (etnosociometrie), hra a rituál (vlny), dobrodružství a byrokracie (party), antické a moderní přátelství a nepřátelství (kamarádství) a kurtoazní láska (láska). Práce ústí do formální teorie citů, formulované pomocí diagramatického modelu. Autor je členem Pražské skupiny školní etnografie.

Miloš Kučera, autor lektorovaného textu, je průkopníkem metodologie školní etnografie v českém výzkumném prostředí a spoluzakladatelem Pražské skupiny školní etnografie, která se rodila od roku 1991 na základě spolupráce jejích členů v terénních výzkumech ve školách. Ze skromných počátků si tato badatelská skupina v průběhu devadesátých let vypracovala autoritu v národním i mezinárodním kontextu a nemálo přispěla k obohacení metod i teoreticko-metodologického pojetí výzkumů ve školním prostředí u nás (viz např. bilancující stati k padesátiletí časopisu Pedagogika v čísle 4/2000).
Kučerův text Formy citu: Lacanovská teorie chápu jako komplexní završení jedné dlouhé etapy autorovy práce, která se odvíjí z první poloviny devadesátých let (v r. 1994 byl v časopise Pedagogika publikován první shrnující výstup "Láska v jedenácti a dvanácti", jenž tehdy mezi čtenáři vzbudil živý ohlas). Autor - i s ohledem na přihlášení se k Lacanovskému odkazu v titulu - zhodnocuje svou myšlenku z programového rukopisu r. 1992: " možná nejbližší etnografii se mi jeví psychoanalýza", a to s ohledem na orientaci k znakové anebo jazykové problematice, na hermeneutický způsob výkladu, na dialogický způsob získávání údajů...
Domnívám se, že těžení z psychoanalytického náhledu je pro dětskou kulturu plodné již proto, že umožňuje popisovat a vykládat reálné situace s ohledem na jejich dynamiku, tj. jako zrod významových prvků v symbolické interakci, jako sémantickou souvztažnost akcí, u které lze zkoumat míru a/symetrie, resp. míru tendencí ke splývání nebo naopak k diferenciaci v rámci určité společné srozumitelnosti - tedy v rámci potenciálního pojmu. To je východisko k odhalování Weberovsky pojatého společného smyslu, který badateli umožňuje interpretovat pravidelnosti a formulovat "gramatiku" sociálních událostí. Událostí, vůči kterým je nutné získat odstup, aby jim mohlo být rozuměno, ale které tento odstup zároveň znovu a znovu rozpouštějí prostě tím, že my všichni jsme jejich potenciálními konateli. Pro citově nasycené lidské situace, jimž reálná aktivita účastníků poskytuje tvář či masku, to platí obzvláště.
Kučerův přístup je zřejmě velmi přínosný právě pro oblast výchovy dětí a mladých lidí, kde téma dynamiky a/symetrie a jejích funkcí má mnoho rovin, které zdaleka neprocházejí jen přes centrální dyádu učitel - žák, jak ostatně celý Kučerův text opakovaně dokazuje. Přesto však tato "centrální dyáda" vytváří univerzální pozadí pro všechny ostatní děje, protože je jejich prvotní příčinou v tom smyslu, že "zakládá školu" a rozehrává pohyb projekcí a introjekcí. Ona je tou antropologickou konstantou mezigeneračního setkávání a klopotného generačního vyzrávání, které - v duchu jak Kučerova textu, tak i klasických Žákových "študáků a kantorů" -je snad ze všeho nejvíc vystiženo dávným vojenským rčením "průzkum bojem". Platí to jak pro vztah mezi dětmi a učiteli, jemuž je v lektorované Kučerově práci tentokrát věnována jen okrajová pozornost, tak pro její hlavní téma: formy citů v dětské subkultuře.

Z recenzního posudku: Jan Slavík