Publikace se zabývá českou morální teologií od jejích počátků v poslední čtvrtině 19. století do poloviny století dvacátého. Autor kriticky hodnotí jednotlivé spisy, konfrontuje jejich postoje s dobovou společenskou a politickou situací a uvádí je do souvislosti s prohlubující se izolací církve. Vedle obecných aspektů morálky je v rámci morálky speciální věnován zvláštní zřetel sexuální, politické a sociální etice.
Charakteristika spisu. Námětem knihy je zmapování české morálně teologické literatury vletech 1884 - 1948, tedy v období šedesáti leť, tj. dvou generací; terminus ad quem je nástup komunistické moci v únoru 1948, která znamenala přerušení příslušné publikační Činnosti - se zanedbatelným obdobím tzv. Pražského jara -. na čtyři dekády. Charakter spisu nechce být historický, nýbrž morálně teologický se zvláštním zřetelem na metodologii zkoumaných autorů.
Cílem spisu je poučit přítomnost české morálně teologické veřejnosti, zejména odborně, z oborové minulostí (zkoumáním několika vybraných autorů) pro budoucnost odborného bádám.
K obsahu. Autor nejprve historicky vymezuje zkoumané období (1) v rámci situace tehdejší společnosti a církve (2). Pak uvádí pět zkoumaných morálních teologů onoho období, J.N. Stárka, K.L.Řeháka, A. Vřeštila, R.M.Ďacíka a D.Pecku ä strukturu jejich díla (3).
V charakteristice obecné morálky uvedených autorů (5) si všímá vztahu apriorního a empirického poznám, nadčasovostí a historické podmíněnosti, metodiky jejich práce, zdůvodňování mravních norem, univerzality mravního požadavku, teologie hříchu a vztahu morálky a zákona.
V dalším bodě (6) se zabývá možnostmi obnovy teologického myšlení a jejich překážkami (6. bod by měl být vzhledem k základnímu rozdělení oboru na obecnou a speciální morálku spíše podbodem).
V speciální morálce (7) rozpracovává u výše uvedených autorů sexuální etiku (s exkurzem o sexuálně etických názorech A. Augustina), politickou etiku a sociální etiku, kde se zabývá třemi autory, B. Vaškem, A. Calou a A. Pimperem.
Na závěr je uvedeno anglické resumé a použité prameny a literatura. Příloha obsahuje seznam publikovaných spisů v uvažovaném období.
Hodnocení. V předloženém spise se jedná o námětově původní práci s důležitým obsahem, což ji činí cennou, i když není vyloučena i polemická odezva. Autor projevil velkou píli v shromažďování a prostudování potřebného materiálu, který se čtenáři značnou měrou dostane poprvé do rukou; Historická faktografie a teologická reflexe jsou vyvážené. Dr Ovečka na několika místech uznává, že každý autor, tedy i jím zkoumaní morální teologové určité epochy, je nevyhnutelně dítětem své doby, proto nezesměšňuje jejich dnes leckdy neudržitelné názory, i když nepopírá, že řada postojů se dnešnímu čtenáři musí jevit kuriózní. Důraz je položen na pohyb teologického myšlení s velkým předělem 2. vatikánského sněmu, což je významné mimo jiné proto, že se V současnosti ozývají hlasy, žádající pod heslem "reformu reformě" revizi pokoncilnírio pohybu, a to nejen v praktické, nýbrž i teoretické oblasti, kam patří pravě morální teologie.
Z recenzního posudku: Doc. ThDr. Jiří Skoblík
Práci Libora Ovečky je možné považovat za mimořádnou, a to z těchto důvodů:
1. Jeho téma je nezpracované, českou morální teologií se v tomto rozměru dosud nikdo nezabýval, existují jen dílčí články a postřehy (Dacík, Pecka, Vašek).
2. Práce je promyšleně strukturována, jsou vyzvednuty relevantní aspekty starších teologických děl, jsou vystižně charakterizována základní filozofická i teologická východiska jednotlivých autorů.
3. I když autor často zmiňuje významný posun morální teologie, k němuž došlo
v šedesátých letech 20. století (především v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem, který přinesl řadu změn nejen v morální nauce), přesto svou práci nestaví na anachronickém srovnání tohoto posunu. Spíše se snaží vyjít z doby, v níž pracovali zkoumaní morální teologové, a snaží se určit, co mohli či nemohli psát vzhledem poznání a možnostem, které měli.
4. Autorovy závěry jsou přesvědčivé. Skutečně lze mít za prokázané, že se česká morální teologie v letech 1884-1948 zmítala v mnoha vnitřních rozporech nebo si nepřipouštěla některé skutečně závažné problémy, které se tehdy vyskytovaly. Některé závěry některých autorů bylo možno i z hlediska tehdejší doby považovat za překonané, argumentačně nedostačující nebo takřka obskurní.
5. Za nejzávažnější problém, na který autor adekvátně poukázal, je podle mého soudu rozšířené pojetí "spravedlivého a trestajícího Boha", který musí odměnit člověka za projevené dobré skutky a za to, že se drží církevního učení. Možná že to byl právě "obraz Boha", který vyvolal odpor části české veřejnosti k církvi nebo indiferenci vůči náboženství.
6. Některé partie práce jsou svědectvím nejen o poctivém přístupu autorově k látce (medailony autorů, pečlivá četba jejich děl, soupis další literatury), ale též o jeho schopnosti výstižně pojmenovat základní problémy, např. rozlišení utopických představ od reálných v dílech moralistů, kteří se věnovali sociální otázce.
Z recenzního posudku: Jiří Hanuš
