Kde život náš je v půli se svou poutí je úvodním veršem z "Pekla" Danteho Božské komedie, název se tak již v úvodu staví do trpkého kontrastu k československé realitě 50. let. Autobiografická próza Josefa Jedličky je svědectvím člověka o současnosti zítřků, který svými břitkými pozorovacími schopnostmi odhaluje tragikomický svět stalinské éry. Jednotlivé epizody každodennosti i dějinných zvratů do sebe postupně zapadají a tvoří osobitou koláž, ve které se vzájemně prostupují časová pásma a roviny – vzájemně koexistují dobové záznamy (vystoupení Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí), ale také střípky ze života autora (přestěhování do Litvínova, život v koldomě ad.) nebo meditativní úvahy. Svědectví doby je podtrženo poetickým jazykem, který nepostrádá drsnou a aktuální věcnost – dosud platné spojitosti a vztahy se přeměňují, čímž se otevírá prostor volným asociacím i svébytné ironii. Jde tak o filozofickou reflexi prostoupenou literárními reminiscencemi a asociacemi, která navazuje na literární tradice předešlých desetiletí.

Záznam rozhovoru Alexe Zuckera a Jana Velingera z podcastu Univerzity Karlovy Forum Radio s názvem Literary translation is all about style (4. ledna 2023) si můžete pustit zde.

editorial

"Revoluce si zakryla rozhalená ňadra, ztloustla a celé večery hledí na obrazovku televizoru," napsal spisovatel Josef Jedlička v padesátých letech v knize Kde život náš je v půli se svou poutí. V přímém přenosu zde zaznamenal krach jedné velké utopie, a předběhl tak většinu svých současníků. "Žádné dílo, včetně vynášeného Kunderova Žertu či Vaculíkovy Sekyry, nepostihlo krach socialistického uspořádání společnosti s tak kondenzovanou syrovostí a bezútešností," píše o Jedličkově novele Jiří Zizler. Ačkoliv je Jedlička pohříchu zapadlým autorem a vyšly mu pouze dvě knihy beletrie, jde o jednoho z klíčových spisovatelů druhé poloviny 20. století. Četba jeho prozaického debutu na mě před lety zapůsobila jako zjevení. Uchvátil mě svrchovaný vypravěčský styl, v jehož centru stojí přiznané autorské já. Senzitivita a přesnost, s níž Jedlička vystihl absurditu padesátých let, která už ztratila veškeré budovatelské nadšení. Popis vykořeněné a zdevastované průmyslové krajiny kolem Litvínova, regionu, jenž přišel o budoucnost usilovně vzývanou tehdejším režimem a naplnily ho všudypřítomné válečné přízraky a lidská malost... O literárních postupech Jedličkova debutu se dozvíte v článku Kláry Soukupové, autorův život v litvínovském Kolektivním domě přibližuje spisovatel Václav Vokolek a o aluzích a parafrázích Dantova Pekla v Jedličkově heterogenním díle referuje Ondřej Macl. Mimo téma doporučuji třeba esej o českých překladech Paula Celana nebo zprávu o mizení svobodného tisku v orbánovském Maďarsku.

Karel Kouba, A2 22/2016, str. 2

---

Dante v perziánové beranici
Prvotina Josefa Jedličky mezi tradicí a experimentem

Novela Kde život náš je v půli se svou poutí, působí i šedesát Let po svém napsání a půlstoletí po prvním vydání jako živý a inspirativní text. Především díky této próze si Josef Jedlička postupně našel místo v kánonu české poválečné literatury. V čem spočívají kvality tohoto díla?
Opožděný debut Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí, napsaný mezi lety 1954 a 1957 a publikovaný v roce 1966, se nese v naléhavém duchu potřeby vyslovit se. Zachycuje znechucení a rozčarování ze stavu společnosti a mezilidských vztahů, ale i vypravěčovy zoufalé vnitřní pochyby o životním směřování. V severočeském Litvínově, městě bez paměti, a konkrétně v Koldomě, umělé obří stavbě, formující společenství bez generačních základů, hledá Jedlička původní neroztříštěnou přirozenost, ale nachází jen její stopy. Průběžnými úpěnlivými apostrofami (,ach, ty má lásko!"), které připojuje k popisům tragických či absurdních událostí, se obrací k milovaným osobám. Oslovuje ženy, jež mu zasáhly do života, ale i svého malého syna Jakuba. Touha po spřízněné duši zvyšuje dojem osamělosti a tvoří z Jedličkovy deziluzivní prózy milostný dopis svého druhu. Kde život náš je v půli se svou poutí je totiž z velké části knihou o lásce - i když ne o lásce romantické a vznešené, ale přízemní a pudové. Obsahuje mikropříběhy, jimiž vypravěč nahlíží do běžných domácností (rozklad manželství Kondrových, sídlištní bukolika Dafnise a Chloe), a tak jako Jiří Kolář v Očitém svědku (1949) zachycuje mezilidské vztahy v jejich syrové podobě, výjevy z ulice a zaslechnuté banální hovory. Nezachází však až do satiry, epizody si podržují tragikomické vyznění na pomezí absurdity a obyčejné každodennosti.

Placaté čepice a klobouky
Okamžik osamělé reflexe je opakovaně umisťován do doby před svítáním - v "tu hodinu beznaděje, kdy Bůh mlčí, ďábel je unaven", kdy už není noc, ale ještě nenastal den, zaplavuje hrdinu úzkost. K tomuto momentu zlomu odkazuje také název novely, jenž je citací úvodního verše první tercíny Dantovy Božské komedie: "Nel mezzo del cammin de nostra vita..." Úzkostná atmosféra je podpořena návratným motivem chladného větru, který "fičel Dantovi kolem uší, když zůstal sám v mlhách a temnotách". Tento vítr pak splývá s průvanem, který protahuje netěsnícími dveřmi. Vypravěč se cítí vyhnancem stejně jako Dante (avšak bez dosažení Ráje: ne náhodou pocházejí všechny dantovské citáty a parafráze z Pekla) a hledá správný směr, kterým by se měl dát.
Svou pozici hrdina vnímá jako neurčitou a nepevnou: "Kdesi uprostřed života je okamžik, kdy muž musí vzít svůj osud do vlastních rukou." Polovina života představuje nulový bod - není to bezstarostnost mládí, ale ani smířenost stáří, je to jakýsi meziprostor, z nějž je možné se ohlížet do minulosti, ale také vykročit jinam. Vypravěč vzpomíná na dětství, na poválečné revoluční nadšení i na následnou deziluzi. Při evokaci událostí před rokem 1948 mnohdy mluví v plurálu za celou svou generaci, po únorovém převratu se však tato identifikace převrací do opozice "já versus oni". Shromáždění na Staroměstském náměstí je vnímáno jako přechodová událost sama o sobě, ne však kvůli historickému významu chvíle, nýbrž kvůli Gottwaldově perziánové beranici, která získává symbolický náboj: "Končil věk placatých čepic a nadcházel věk klobouků: ta beranice tvořila plynulý přechod. Nikdy předtím a nikdy potom už ji neměl na hlavě." Kolektivní dějiny do textu pronikají jen skrze privátní příběhy, anekdoty a tragédie. Spojování banálních a historických událostí tak pozvedá jedny a snižuje druhé: "Chodit mě učili na béžové strakonické pokrývce s meandrem toho listopadového večera, kdy se zhroutila newyorská burza."

Od záznamu k elégii
Přechod mezi dvěma polovinami či póly se však v knize neobjevuje jen na tematické rovině, ale zásadním způsobem se podílí i na kompozici textu. Situování do mezičasí (den - noc, minulost - budoucnost) se odráží na narativní rovině proplétáním časových vrstev. Tak jako ve Vaculíkově Sekyře (1966) i zde je čas flexibilní a pružný a temporální neurčitost je zvyšována i volným překrýváním snu a reality. Časté parataktické výčty událostí vytvářejí dojem, jako by se události odehrály vjediném okamžiku: "Picasso namaloval holubici a Max
Švabinský portrét Julia Fučíka, a starý advokát propadl demenci a E. F. Burian byl jmenován plukovníkem, a byly objeveny zbytky Velehradu, a na trhu se objevily nové druhy konzerv s hotovým jídlem."
Zásadní roli hrají ve významové stavbě novely intertextové odkazy: do textu jsou rafinovaně vpletený značené i neznačené citáty či parafráze. Jedlička se hlásí k postupům v české oficiální literatuře padesátých let zapomínaným - na jedné straně k moderním avantgardním směrům, poetismu i surrealismu, na straně druhé neustálými odbočkami odkazuje k textům Laurence Sterna nebo Denise Diderota z 18. století. I zde se tedy pohybuje mezi dvěma póly - mezi antitradicionalistickými experimenty a příklonem k poetice starších děl. Skrze citáty ze Sternovy Sentimentální cesty (1768, česky 1903) Jedlička aktivuje kontext teoretických názorů Viktora Šklovského, na jehož texty o bezsyžetové próze také odkazuje. Intertextovými spojnicemi se tak staví i na hranici mezi beletrií a teorií. Některé formulace znějí jako teze z osobní poetiky, avšak v kontextu vyprávění se stávají součástí estetického celku díla. Vypravěč plynulost narativu záměrně narušuje úvahami a vsuvkami, a odmítá tak jasné zařazení do kategorií literárního tvaru. Jedlička rezignuje na jasnou příběhovou linii - metapoetické odbočky, střídání stylů, přechody od strohých záznamů k elegickým výpovědím ruší jasnou dějovou linku a překlápějí charakter textu od epiky k lyrice. Neustále však osciluje mezi oběma póly: lyrikou, spojenou s mládím (,lyriku tedy už nelze"), a epikou, ohlížející se za uplynulým životem. Opakováním slov, motivů i formulací se navíc próza rytmizuje a přibližuje poezii.

Poetika policajta
Kde život náš je v půli se svou poutí je heterogenní text vystavěný na půdorysu montáže, propojující odposlechnuté hovory či novinářská klišé s citáty z klasické literatury. Je to vyprávění zoufalé a osobní, ale zároveň chladné a uzavřené, jako by nás vypravěč k sobě nechtěl či nedokázal pustit blíž. Přesto je odstup, vytvářený opakovaným zdůrazňováním literární utvořenosti díla, nakonec prolomen očistnou silou slova, kterou vypravěč deklaruje: "Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví." Fragmentárni kompozice je tedy daná povahou výpovědi, která chce přinést svědectví o době. Jedličkův mozaikovitý text je sjednocován hlasem vypravěče, jehož snahou je pomocí příběhů i literárních aluzí bez explicitního hodnocení (ale se zřejmou hořkostí a ironií) evokovat úzkost a rozklíženost padesátých let. Próza není surrealisticky odstředivá ("Zde vše jest. Ale není to setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole."), ale naopak koncentrovaná svědeckým tónem. Opakované motivy osamění skladbu scelují, není však nesena narativem, který by spojoval úvodní slova se závěrečnými - zůstává bez začátku a bez konce: "Dialektické protiklady splynuly v nekonečné harmonii a začít a skončit lze prakticky kdekoliv." Jedličkův text si udržuje stálý přesah do budoucnosti a minulosti; jeho smyslem se stává vyslovování, svědectví. Odtud pramení i tematizace smrti, která může přijít kdykoli, analogicky ke konci textu, který není třeba sklenout do ukončeného narativního oblouku: "Každé slovo, které zde píšu, může být slovem posledním." Podstatné však je, že toto slovo vůbec zazní.
Situováním se do meziprostorů buduje Jedlička dojem nejistoty, který prostupuje celý jeho text. Pomocí paradoxů a ironie rozrušuje hodnotovou hierarchii událostí a díky neustálé oscilaci mezi mnoha póly je význam jeho novely proměnlivý, nejednoznačný, a proto otevřený stále novým interpretacím.

KLÁRA SOUKUPOVÁ, A2 22/2016, str. 4, autorka je komparatistka

---

Nejde o to, odkud autor pochází
S Alexem Zuckerem o překládání české literatury

Pro amerického překladatele Alexe Zuckera představovala první prozaická kniha Josefa Jedličky, kterou před nedávnem přeložil do angličtiny, mimořádně náročný úkol. Hovořili jsme také o dostupnosti české literatury na britském a americkém trhu a o tom, zda mají současní čeští autoři v anglofonním světě vůbec nějakou šanci.

Letos vyšel váš překlad Jedličkovy prózy Kde život náš je v půli se svou poutí. Odkud vzešel impuls k jejímu vydání v angličtině?
Začalo to vzkazem od Petra Onufera na Facebooku koncem června 2012. Napsal mi, že s nakladatelstvím Karolinum spolupracuje na edici Modern Czech Classics, kde vycházejí překlady významných děl české literatury do světových jazyků. Navrhoval jim prý tuto Jedličkovu prózu a ptal se, jestli bych ji nechtěl překládat. Tenkrát jsem měl práci, která mě téměř plně zaměstnávala, takže uplynul více než rok, než jsem mu odpověděl, ať mi knížku pošle. Líbila se mi, stylově i tématem, ale jako obvykle ještě zbývalo vyřešit otázky kolem peněz a načasování. Smlouvu jsem podepsal v listopadu 2013. Na překladu jsem pracoval během dvou následujících let - mnohokrát jsem ho odložil a zase se k němu vracel. Jsem freelancer, "svobodný kopiník", jak vtipně píše Jáchym Topol v románu Sestra, takže jsem na Jedličkovi pracoval mezi jinými zakázkami.

Dějištěm knihy je zdevastovaná industriálni krajina v okolí Mostu a Litvínova. V poznámce k anglickému vydání upozorňujete na "násilí vůči životnímu prostředí" jako na výrazné téma textu. Máte s krajinou Mostecka přímou zkušenost?
Ne, nikdy jsem tam nebyl, ale zprávy o devastaci životního prostředí patřily k tomu prvnímu, co jsem kdysi, v osmdesátých letech, četl o komunistickém Československu. Když se u nás mluví o zločinech komunismu v takzvaném východním bloku, většině lidí se automaticky vybaví násilí vůči lidským bytostem, ale násilí vůči přírodě podle mne bylo jeho neoddělitelnou součástí. Toto téma je ovšem naléhavé i dnes, všude na světě, a proto jsem ho chtěl zdůraznit.

Překládáte především současné autory, jako jsou Jáchym Topol, Petra Hůlová nebo Tomáš Zmeškal, zatímco Jedličkův text vznikl před šedesáti lety a jeho jazyk je velmi členitý. Byla to nejnáročnější próza, jakou jste dosud překládal?
Ano. Členitý, to je to správné slovo! Samozřejmě byla místa, kde šlo o neznámá fakta, termíny či reálie, které jsem musel vyhledat. Často jsem ale měl pocit, že sice rozumím každému slovu věty, a přesto mi smysl uniká. Ani moji čeští přátelé-informátoři často nemohli tato místa rozšifrovat. Některá jsem rozluštil s pomocí francouzského překladu Eriky Abrams. Ale ne vždy jsem s jejím výkladem souhlasil, anebo mi pasáž prostě pořád nebyla jasná, a tak jsem to musel řešit na vlastní pěst.

Pokud jde o různé odkazy a reálie, mnohým z nich těžko rozumí i současný český čtenář. Anglické vydání nicméně na poznámky či vysvětlivky záměrně rezignovalo. Bylo to vaše rozhodnutí?
Ano, bylo to mé rozhodnutí, ale se souhlasem Martina Janečka, šéfa edice. Důvody uvádím v poznámce překladatele. Jestliže průměrně vzdělaný český čtenář nezná většinu odkazů a reálií v textu, myslím si, že je správné, aby na tom anglicky mluvící čtenář byl stejně. Navíc v dnešní době mají lidé přístup ke spoustě informací na internetu - ti, kdo chtějí vědět, mají možnost se k informacím dostat, a to poměrně snadno. A koneckonců je to literární text, který má poskytovat především literární, tedy umělecký zážitek.

Překlad vyšel v pražském nakladatelství Karolinum. Co to znamená pro případného amerického čtenáře?
Nevím. Šel jsem do toho s vědomím, že nejde o knihu pro každého, ale pro vybrané publikum těch, kteří mají o tuto část Evropy zájem. Anebo pro čtenáře, kteří chtějí tuto novelu číst jako důležitý příklad Šklovského teorie v praxi - proto jsme v propagačních materiálech tuto souvislost zdůraznili. Pro mě bylo zásadní i to, že knížka vznikla v padesátých letech, v době, z níž nebyla žádná česká próza přeložena do angličtiny. I když mezitím, v roce 2015, vyšla sbírka povídek Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet v překladu Paula Wilsona.

Šlo mi spíše o to, zda lze vůbec na knihu narazit v americkém knihkupectví...
Musí být v dnešní době kniha k máni v knihkupectví? V USA se už dlouho více než polovina knih kupuje na internetu. A navíc, být k máni a být vidět jsou dvě úplně jiné věci. Ale mohu s radostí dosvědčit, že jsem knížku viděl hned po vydání ve třech obchodech v Londýně - kromě Waterstones Piccadilly, největšího londýnského knihkupectví, ji měli také v prestižním obchodě London Review Bookshop a v kvalitní Librerii v Spitalfieldsu - a potom také v Brooklynu, v knihkupectví Community Bookstore, které pořádá spoustu čtení a diskusí věnovaných mezinárodní literatuře v překladu. Bylo to milé překvapení, protože často své překlady v knihkupectvích nenacházím, ani když je vydají daleko větší americká nakladatelství. Nicméně bez recenzí a ústního šíření mezi známými si každá kniha těžko hledá čtenáře. To je náročný úkol pro všechna menší nakladatelství, která se zaměřují na překlady, nejenom pro Karolinum.

Když se vás před časem ptali, kdo z českých autorů je v USA žádaný, řekl jste, že nikdo. Dnes byste odpověděl stejně?
Tohoto výroku lituji. Měl jsem asi pesimistickou chvilku nebo mi docházela trpělivost. A bez souvislosti vyzní taková věta příliš striktně. Měl jsem to lépe vysvětlit. Chtěl jsem tím říct jen to, že v Americe bude asi vždycky jen omezený počet lidí, kteří se zajímají o českou literaturu jako takovou. To není nic mimořádného nebo překvapivého. Nicméně většinu anglicky mluvících čtenářů nezajímá, odkud autor je, nýbrž co a jak píše. Žádaný tedy není někdo "odněkud", nýbrž autoři, kteří se v určité chvíli stanou velikými, autoři, kteří zrovna letí.

Říkal jste ovšem také, že větší pozornost než novým českým autorům je věnována těm, kteří byli utiskováni před rokem 1989, například Kunderovi a Havlovi. Pořád to platí? Někdy se totiž zdá, jako bychom byli pro svět stále ještě zajímaví především komunistickou minulostí...
Fenomén popularity disidentů už dnes není tak výrazný. Navíc bychom se měli ptát, nakolik bylo pro českou literaturu prospěšné, že čtenáři chtěli číst Čechy hlavně proto, že žili v totalitní společnosti komunismu. V důsledku toho byli považováni za důležité téměř výlučně muži, takže anglicky mluvící čtenáři viděli obraz české politiky, společnosti, dějin a umění výhradně mužskýma očima. Chyběla jim perspektiva půlky populace.
Myslím si ale, že je důležité chápat americký vydavatelský průmysl jako průmysl a hodnotit vliv literatury odděleně. Pozornost věnovaná literatuře kvůli politickému dění jako reakce na to, co se píše v novinách, není totéž co pozornost věnovaná literatuře jakožto psaní. Takže nejste zajímaví jen tím, že u vás čtyřicet let byl komunistický režim. Ostatně právě teď vychází více českých autorů než kdykoli předtím. Sice u menších nakladatelů a v menších nákladech, ale překladů je daleko více. Průběžně sestavuji seznam českých literárních děl v anglickém překladu, ze kterého je to dobře patrné. Že se o nich tolik nepíše, je z velké části důsledkem toho, že také recenze po nástupu internetu vycházejí pro menší a fragmentovanější publikum. Není to jako kdysi, kdy každý deník u nás vydával týdenní knižní přílohu. Ted jich je minimum. Má to následky pro celý americký knižní trh, nejen pro překlady.

Není nízký zájem o českou - a obecně překladovou - literaturu demotivující?
Někdy ano. Vždyť který rozumný člověk by chtěl překládat romány, o poezii ani nemluvě, za tak málo peněz v dnešní nestabilní ekonomice? Ale mně nikdo nedal pistoli k hlavě a neřekl "Překládej český romány, jinak seš mrtvěj". Kdykoli se začnu litovat, připomenu si, že je to moje volba a už tím, že vůbec možnost volby mám, jsem privilegovaný.

Takže pracujete na dalších překladech?
Před měsícem jsem odevzdal překlad románu Anděl od Jáchyma Topola. Má vyjít pod názvem Angel Station příští rok v květnu u nakladatelství Dalkey Archive. Teď budu dokončovat překlad novely Jiřího Roberta Picka Spolek pro ochranu zvířat. A do konce března mám pro londýnské nakladatelství Jantar (viz rozhovor v A2 č. 14/2016) přeložit román Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj.

Alex Zucker (nar. 1964) je americký překladatel a propagátor české literatury. Vystudoval zoologii a poté mezinárodní vztahy se zaměřením na střední a východní Evropu. První polovinu devadesátých let strávil v Praze, poté se vrátil do New Yorku, kde žije dodnes. Za překlad románu Petry Hůlové Paměť mojí babičce a novely Jáchyma Topola Chladnou zemí získal několik překladatelských ocenění. V roce 2016 vyšly tři jeho překlady: Kde život náš je v půli se svou poutí Josefa Jedličky, Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala a Anarchista Magdalény Platzové.

MICHAL ŠPÍNA, A2 22/2016, str. 5

---

Vrátit historii paměť
Několik poznámek k druhé próze Josefa Jedličky

Druhá z Jedličkových próz, kniha Krev není voda, zůstává ve stínu jeho debutu. Velkoryse koncipovaná kronika bez nostalgie či sentimentu probírá rodinné historky i zašlá fotografická alba. Propojuje živé s mrtvými, rekonstruuje vzpomínky a přechází ve svědectví o společnosti 20. století.

V souladu s názvem jednoho výboru z jeho esejistické tvorby byl Josef Jedlička pohříchu autorem rozptýlených textů. Část jeho rozsáhlého díla se ztratila, další část dosud nebyla vydána (jen pořady pro Svobodnou Evropu obnášely zhruba šest tisíc stran). Z jeho esejistiky máme k dispozici to, co obsahují knihy České typy (1992), Poznámky ke Kafkovi (1993), Rozptýleno v prostoru i čase (2000) a Ornament (2006); esejistický ráz ale vykazují i dopisy celoživotnímu příteli a vzoru Milý pane Wilde (2006). Jedličkova díla prozaická - Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a Krev není voda (1991) - patří k vrcholům české literatury druhé poloviny minulého století.

Fakta a svědectví
Jedličkova životní dráha byla typická pro intelektuála, který odmítl podřídit se politickému volání doby, rozhodl se důsledně dbát o svou mravní integritu a upřednostnil kritickou náročnost vůči sobě i druhým - to všechno v podmínkách světa, který "není charakterizován obsahy, ale způsoby manipulace". Přes nucený odchod z pražské filosofické fakulty po únoru 1948 a vysilující plahočení v manuálních a marginálních profesích v severočeském Litvínově se usilovným sebevzděláváním vypracoval v mimořádně vzdělaného polyhistora, orientovaného v celé řadě společenských věd. Pro Jedličku bylo zcela nepřijatelné předstírání a taktické hrátky - "žijeme ve světě, kde není svoboda (...) a je nutno tedy žít bez svobody", píše v dopise uprostřed padesátých let. Jak ten život vypadal a za co stál, se pokusil vyslovit ve svém prvním zásadním uveřejněném díle, prozaickém textu Kde život nášje v půli se svou poutí.
Na počátku složitě vystavěného díla autor artikuluje svůj záměr: "Moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta, nepíši příběh, ale vydávám svědectví." Sledem volně plynoucích obrazů, scén a reminiscencí, reflexí a představ se blížil modernistům, ale estetická intence nestála v popředí knihy. Jedličkovi šlo o nelítostnou a věcnou přesnost zobrazení. Celoživotně jej vzrušovalo a přitahovalo dílo Franze Kafky, jemuž se ve svých úvahách snažil porozumět. V kafkovských interpretacích dospěl mimo jiné k závěru, že podstatou Kafkova vidění není imaginace a prízračná snovost, nýbrž čistý popis reality, kterou již vytvořili jiní. Kafkovu tvorbu nazíral jako soubor torz, která neustanovují žádný kontext, a moderní svět jako by byl analogicky fragmentárni a vytržený ze souvislostí. Jedličkovo pásmo pojednávající o dvou desetiletích poválečné české společnosti využívá metaforu i přímé pojmenování, spojuje vypjatou osobní naléhavost i ironický odstup a nezapírá hloubku vlastního zklamání i hořkosti z nenaplněných a ztracených nadějí. Žádné dílo, včetně vynášeného Kunderova Žertu (1967) či Vaculíkovy Sekyry (1966), nepostihlo krach socialistického uspořádání společnosti s tak kondenzovanou syrovostí a bezútešností. Rozpor mezi proklamovanými ideály, degenerovanými na frázovitá či přiblblá hesla, a otupělou konzumní mělkostí socialistického měšťáctví nemohl být větší. Původně grandiózní koncept až příliš zjevně mlel z posledního a vyvolával pouze útrpnost. Namísto někdejších zářivých úsměvů realita dosadila odpudivý škleb.
Jedličkova próza však navozovala také zásadní univerzální otázky, platné a příznačné nikoli pouze pro jeho generaci. Jak se vyrovnat s časem, kterýje sice "náš", ale zároveň je nám zcela odcizený anebo, v horším případě, přímo odňatý? Pro Jedličku, který v textu zkoumal i "minulost svého vlastního hlasu", jedinou odpovědí zůstává transcendence - jenže v moderní době se odmlčela i nebesa, Boha z nich vytlačuje nejen policejní a dohlížitelský režim, ale i neklidné, nesoustředěné a tápající lidské ego. Autor si ale naději, jakkoli zplihlou a usouzenou, nenechá vzít: "Není obležených a není obléhatelů, není pronásledovaných a není pronásledovatelů. Všichni jsme pronásledováni a všichni pronásledujeme. Vše souvisí se vším, jak známo - a všichni jsme bratři, ať se nám to líbí nebo nelíbí."

Mozaika doby
V jednom článku z druhé poloviny šedesátých let Jedlička konstatoval, že "odpor k tradici (...) je ve skutečnosti odmítnutím vzpomínky". Literární historik Jiří Opelík napsal, že ve svém debutu Jedlička "vrátil historii paměť". Právě paměť a vzpomínka se staly východiskem i předmětem druhého autorova významného prozaického počinu, románového dokumentu Krev není voda (1991). Jedlička se pokusil rekonstruovat dějiny svého rodu, až potud, kam mohl dohlédnout na základě dokladů, písemností, vyprávění i autopsie. V knize zkoumá "prostor tvořivého času, ohraničený rozloučením i návratem, vzpomínkou i nadějí, štěstím i utrpením - a naplněný dílem". Na základě trpělivé genealogické archeologie tu prozkoumává a mapuje různé vrstvy rodinných poměrů a vztahů, evokuje, domýšlí a variuje, u míst nejasných či neznámých nabízí různé interpretační rámce i verze věrohodné, pravděpodobné i nezaručené.
Nejcennější je ale na Jedličkově díle s úctyhodnou akribií a autenticitou zpracovaná mozaika doby, jež přechází až v jakousi monumentální psycho-historickou syntézu. Nejde v ní pouze o muzeální předvádění každodennosti s jejím běžným provozem a paletou radostí a starostí, ale o způsoby lidského sebepojetí na pozadí doby, daleko méně zprostředkované a anonymní než dnešní virtualita. Lidský život se zde jeví jako výslednice husté sítě událostí a dějů, souvislostí, akcentů a významů. Autor naznačuje i velké téma proměny životních forem, způsobů lidského vztahování i samotné lidské povahy. Minulost není statická, vždy se dynamizuje už jen tím, že je hodnotově příznaková, něco sděluje a předává. "Živá bytost je především místo průchodní (...) a podstata života je v pohybu život přinášejícím," cituje Jedlička Bergsona. Jedinec je součástí nepřerušené linie, toho tenkého lana napnutého nad propastí, jímž je kontinuita lidského rodu. Zařazení do této linie je bud pouhou hrou nevyzpytatelné náhody, anebo něčím naprosto zákonitým: Jedličkova neutuchající vůle dobrat se kořenů i vláken rodových principů, vazeb i vztahů svědčí o jeho příklonu na stranu smysluplnosti našeho vstupu do života i postavení v řadě. Nejsme tedy osamělí - jsme výsledkem vývoje, předcházelo nás nespočet osudů a cest, obyčejných, dramatických, zvláštních i tajemných, dovršených i zmarněných, ale vždy nezastupitelných a svébytně jedinečných.

Kontinuita svědomí
Jedličkovo dílo, které můžeme v české literatuře poměřovat s řadou titulů namnoze velmi odlišných, jako jsou například Holečkovi Naši (1897-1930) či Kouzelný kočár (1962) Jaroslava Durycha, ale také díla Herbenova, bratří Mrštíků či Jiráskovy vzpomínky U nás (1896-1903), je mimo jiné velkou obhajobou paměti. Paměť splývá s lidským údělem, buduje naši identitu, poskytuje nám ukazatele i vodítka a kooperuje s naším svědomím (kontinuita dobrého života je pro Jedličku především kontinuitou dobrého svědomí). Lidé s indiferentní či malátnou pamětí, kteří rezignovali na péči o ní, vzdali se obsahu a smyslu odkázaného dědictví, jsou žalostní a politováníhodní a jejich vyprázdněné mysli se lze snadno zmocnit. Plnou determinovanosť lidského bytí autor jednoznačně odmítá. V životě jde o "neodcizené, smysluplné události, skrze něž bychom se mohli integrovat k osobní úplnosti". Naši existenci naplňuje účinná láska. Přes všechno bedlivé studium všemožných vlivů a nejjemnější explikování každé částečky rodinné i společenské tkáně Jedlička neochvějně vyznává Hemingwayovo krédo: "Za všechno si můžeš sám, jestli za něco stojíš." Úběžníkem lidské existence je přijetí absolutní odpovědnosti za život - i pod oblohou sebenepříznivějšího času.

JIŘÍ ZIZLER, A2 22/2016, str. 6, autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

---

Spása, soud, zapomnění
K dantovské inspiraci nejen u Josefa Jedličky

Středověký autor Božské komedie se v četných aluzích v Literatuře objevuje už několik staletí. V českém kontextu dantovské odkazy rezonovaly třeba u obrozence Jána Kollára nebo v padesátých letech minulého století u Josefa Jedličky. Aktuálně probouzí Danta k životu Petr Borkovec ve svých turistických povídkách.

Překladatel a komparatista Martin Pokorný, který před nedávnem připravil antologii Čtení o Dantovi Alighierim (2016), navrhuje vzhledem k nedostatku českých dantologických reflexí založit "Dantepedii". Právě vzdělávací internetová platforma by podle něj skvěle korespondovala s intertextuální strukturou Božské komedie. Mým cílem je pootevřít cestu k Dantovi skrze odhalování jeho vlivu na česká literární díla. Máme-li deficit na poli teorie, možná právě prozaici a básníci nesou odkaz florentského mistra napříč staletími o to přímočařeji. Konkrétně si ukážeme, co z Danta rezonuje u jednoho z vrcholných obrozenců Jána Kollára, v čem se stal inspirací pro Josefa Jedličku při záznamu stalinistického Litvínova a nakonec jak s ním dnes nakládá Petr Borkovec ve svých turistických povídkách. Jde jen o jeden z možných výběrů. Třebaže se klasické Dantovo dílo jeví být pro běžné čtenáře mrtvé, zásluhou epigonů, jimž naopak nedává spát, jsme svědky jeho nového života.

Beatrice v ráji Slovanů
Dante je hyena básnící v hrobě. Jeho sláva se udrží navždy, neboť jej nikdo nečte. Citujeme namátkou výroky Nietzscheho a Voltaira jako doklad toho, že Dante to nemíval lehké nejen u čtenářů, ale ani u autorit pozdější doby, zvláště těch antimetafyzických. Daleko znatelněji ovlivnil novověkou kulturu jeho tklivější následník Petrarca. To platí i v případě "nejmrtvějšího" česky psaného díla, jak Slávy dceru (1824-1852) obrozence Jána Kollára označil Martin C. Putna při svém nedávném pokusu o výklad Kollára u příležitosti nového vydání jeho stěžejního díla. Přijetím přísné petrarkovské formy sonetu se Kollár odsoudil k jazykové nesrozumitelnosti, jelikož tehdejší čeština ještě neměla tolik vzájemně se rýmujících slov, takže si je musel často vymýšlet. A připočteme-li k tomu panslavistické vyznění díla a pošetilé pedantství, nejlépe se dnes Putnův Kollár vyjímá ve společnosti mašíblů typu Jakuba Hrona Metánovského.
Není to ale jen dojem mrtvosti, jazyková náročnost či zastaralé duchovní paradigma, čím Kollár připomíná Danta. Explicitně z něj totiž přejímá i jeho snad nejsilnější motiv, totiž postavu Beatrice, kanonicky zatemňující rozdíl mezi světsky náhodným a duchovně univerzálním. Rovněž Kollárova Mína umírá, aby uvedla básníka do tajemství slovanského pekla a nebe. Uprostřed rajských kruhů se
- v protikladu k záhubnému stromu poznání
- zelená lípa, kolem které vergiliovsky poletují včely coby duše čekající na vtělení. Doménou Kollárovy vykupitelky však nemá být křesťanský příběh spásy, ale spíše romantické osvobození Slovanů z područí silnějších sousedů. Tím se Mína dostává na roveň hrdinek, jako jsou francouzská Marianne či Beethovenova Leonora/Fidelio, zkrátka všech dobových archetypů Goethova "věčného ženství". Ne náhodou nazýval Zdeněk Nejedlý charakter Kollárovy poezie "eroticko-vlasteneckým", když se snažil učinit z Kollára pro nastupující éru sovětského socialismu totéž, čím se stali Cyril a Metoděj pro identitu středověkých Slovanů.

Dante a buldozery
Nedlouho poté, co Nejedlý křísil Kollára v zájmu vítězící propagandy, vznikl na dělnické periferii pozoruhodný debut Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), odkazující svým názvem na první verš Dantovy Božské komedie. V letech 1954 až 1957 jej napsal mladý spisovatel Josef Jedlička, který už v roce 1948 ztratil iluze o šťastném zítřku pracujících a vystoupil z komunistické strany, za což následovalo vyloučení ze studií a dlouhodobé pobývání v maloměstském prekariátu, ústící v emigraci do Německa roku 1968. Jeho žánrově hybridní a rafinovaně metatextový útvar přebírá z Danta hledisko vyhnance a vlastně i zdrcujícího soudce své doby (knihou prochází ten samý "vítr, který čuchal Dantovi vlasy, když zůstával sám v mlhách a temnotách"). Text nerozhodnutelně osciluje mezi lyrikou a reportáží, politickým mýtem a až naturalistickou každodenností, vznešeností smyslu a hrůzou nesmyslnosti - mezi vysokým a nízkým, kdy jedno podkopává nohy druhému a dohromady tvoří fascinující obraz pádu. Jedličkova "půle života" připomíná Kafkův bod, "jehož je třeba dosáhnout", bod, v němž je třeba se nenávratně zmocnit osudu. Jedličkův vypravěč ovšem ztratil své mládí, lásku a hlavně motivaci. Mimoto dílo prostupuje Dantův nesmlouvavý rytmus. Pravidelné tercíny, odkazující u Danta na harmonii křesťanského světa, se však u Jedličky proměňují v navzájem sešroubovaná prozaická torza, jejichž sled úzce souvisí s rytmem strojů, továren a vůbec automatizací socialistického člověka. Jestliže Dantův sen se odehrál v temném lese, u Jedličky nás zasahuje obraz buldozerů, nedávno stavějících v místě vykáceného lesa koncentrační tábory a závody na výrobu umělého benzínu, bombardované Američany a později přetvořené na závody Stalinovy a rozšířené o supermoderní sídliště. "Kdekoli zde buldozer zaryje hlouběji do země (...) hrne před sebou lidské kosti." A co teprve ti přeživší nahoře, nejsou-li ještě mrtvější, soudružko Smrti? Nebo možná - mluvím do větru?

Kristus na italské pláži
Pověstný Dantův les však stále stojí, byť jako atrakce na dosah Ústavu pro výzkum dun a slavné nudistické pláže. Dozvíme se to zkraje příštího roku, kdy vyjdou povídky Lido di Dante z pera Petra Borkovce, který do stejnojmenného letoviska pravidelně jezdívá na dovolenou k moři. Zde vycházíme z ukázek, které se dostaly na veřejnost formou autorského čtení, volně dostupného na YouTube. Ducha místa Borkovec vyvolává i ve své poslední sbírce Milostné básně (2012), vykazující značný posun oproti jeho starší, lyricky tradičnější poetice - vychází vstříc hraní si s různými (často internetovými) diskursy a hlavně obrovské sebeironii, včetně vyvolávání svého vnitřního idiota: "I kmeny změkly,/ ty, o něž - na očích všem - opíral sis bohy./ Je po hře. Ještěrky se rozutekly."
Borkovec se neutíká k Dantovi, aby v něm našel útulek ve vyhnanství. Ve stínu Dantova kultu naopak pátrá po pravdě o sobě samém, i kdyby "nesvítila". A jestliže místy sahá tak jako Jedlička k figuře drtivého soudu nad soudobou společností, pak s tím rozdílem, že on sám - jako kdosi mezi vypravěčem Hemingwaye a Houellebecqa - je nám snad ještě víc proti srsti než jím propírané kreatúry. Borkovec už dávno není tím ušlápnutým spisovatelem z cestopisných črt typu Berlínský sešit (2008), který na podobné pláži s podobným lesíkem ve Wannsee srovnává krajinu s Kirchnerovými malbami a svůj styl si brousí na popisu chování vrány. Kdepak, Dante, jehož Komedii nazývá "divadelní hrou", ho vůbec nezajímá - na rozdíl od italského moře a všeho, co moře vyplaví. Leč zhnusen Českem si velmi rychle zhnusí i Itálii.
Jedinou oduševnělejší postavou zůstává jeho dívka Alice (tak se budou údajně jmenovat všechny ženy v knize). V dantovském lese se spolu pokusí pomilovat, ale vyruší je dvojice čumilů. Na pláži mu usne po boku a on se dívá, jak na parkovišti opodál krouží v autech i na mopedech podezřelá individua. Moře hromadí kolem pobřežních sloupků bordel - "nábytek a roztrhaný sítě, kupy uschlejch trav a řas, něco jako hromada peří". Nad tím se tyčí "skládka zbytečnejch a porouchanejch pohledů (...) Samý zbytky, všechno nějak vadný a stejný." Nikdo nic nepotřebuje, nikomu o nic nejde, až všechno to kroužení působí skoro jako promyšlená situace. A na samém konci letoviska stojí kaple, kam nikdo nechodí a kde Ježíš nad oltářem nemá kříž, takže vypadá, jako by plaval motýlka.

ONDŘEJ MACL, A2 22/2016, str. 7, autor je komparatista.

---

Biedermeier v Koldomu
Svědectví o Josefu Jedličkovi

Od roku 1953 až do emigrace v roce 1968 žil Josef Jedlička v Kolektivním domě v Litvínově. Postupem času se v jeho bytě začala scházet skupina umělců a spisovatelů. Vzpomínka přímého účastníka této "bytové univerzity" ukazuje jednu z podob intelektuálního života na periferii socialistického Československa.

Psát o Josefu Jedličkovi znamená psát o téměř zapomenutém, velice nespravedlivě zapomenutém autoru, a přitom si pokládat otázku: proč je u nás stále nutno neprávem zapomenuté připomínat? Že by rozkošnické zapomínání patřilo k proklamované holubicí povaze? Kdoví.
Před dávnými časy, koncem šedesátých let, jsem byl dvacetiletým správcem oseckého kláštera, v tom čase kulturní památky. Dobře jsem znal knihu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí. Již tehdy jsem ji pokládal za to nejlepší, co v české kotlině v těch časech vyšlo. Nenechal jsem se ošálit kukaččími plody někdejších mladých soudruhů, kteří se otočili ke své minulosti zády a na vlažném ohýnku svého prozření kuchtili podle stejného receptu jednu knihu za druhou. Koketovali s lidštější tváří socialismu velice úspěšně. Jedličkova kniha byla zcela jiná. Odhalovala. Nepřibarvovala. Byla skutečnou výpovědí o jednom dějinném ztroskotání, navíc bravurně napsanou. Cítil jsem, že tohle je skutečná literatura.

Rukou se tě netknu
Sejít se s Jedličkou bylo jednoduché. Stačilo přejít kolem pomníku katastrofy na dole Nelson a byl jsem před podivuhodným nedokončeným architektonickým snem, takzvaným Koldomem. Tam Josef Jedlička bydlel. Pracoval v litvínovském muzeu jako etnograf, neustále ponižován soudruhem ředitelem. Kdo mohl tušit, že za rok nastoupím na jeho místo? To jsem ovšem ještě nevěděl, jak na sebe osudy a příběhy navazují. Jedlička si uprostřed Kolektivního domu, což byl opravdu úctyhodný projekt, který dodnes ční nad pozdějšími panelovými vizemi jako pomník elegance a účelnosti, vytvořil kuriózní doupě. Byt corbusierovsky rozvržený do dvou podlaží zaplnil starožitným nábytkem po předcích a zejména knihami. Lze se domnívat, že tolik knih nebylo ve zbytku celého komplexu, neboť potřeba knih v těch časech v dělnickém městě byla minimální - na rozdíl od alkoholu. Na stěnách vedle sebe visely biedermeierovské portréty, zřejmě rodinné, a abstrakce Bohdana Kopeckého. Jedličkova žena, zvaná Manul-ka, měla na předloktí vytetované číslo z koncentráku a podávala čaj v křehkém porcelánu z 19. století. Jedlička trůnil, jinak to nejde říct, na pohodlné lenošce, pamatující hodně staré časy. Byl náš nedostižný mistr a my jeho neukojitelní posluchači. A tak existovala v Koldomu jakási bytová univerzita s jediným profesorem. Bohužel mi byly dopřány pouze dva semestry.
Stálých a věrných studentů bylo několik. V první řadě Jan Anděl, který mu byl jakýmsi tajemníkem. Dále malíř Miloslav Moucha. Občas se stavil Vladimír Farský - v té době pracoval jako horník, ale proslýchalo se, že píše básně a překládá z holandštiny, řeči, kterou se naučil ve vězení. A také mladý a nadějný Josef Volák; trochu jsme všichni žárlili na přízeň, kterou mu manželé Jedličkovi věnovali. Čas od času přijel z hlavního města na inspekci Ivan Diviš. Těmto divokým inspekcím předcházela příprava. Paní doktorka Jedličková myla okna, Jedlička nervózně listoval knihami. Litvínovem se šířila zvěst: přijede Ivan Diviš!
Jan Anděl čekal Diviše na nádraží v husárske uniformě, kterou si zapůjčil v muzeu. Salutoval a podal mu hlášení. Následovala cesta do Koldomu. Pohoštění a debata na nejvyšší úrovni. Byt v Koldomu se na chvíli stal středem světa. Tři sféry kosmu, podsvětní, zemská a nebeská, se tu na chviličku protnuly. Pak ovšem došlo k vychýlení. Musela přijít hádka, aby harmonie světa byla zachována. Rozzlobený Diviš prchal strohým funkcionalismem chodeb, Jedlička za ním mával špacírkou po předcích a křičel: "Rukou se tě netknu, ale holí ano..." Druhý den se oba objetím loučili na nádraží, které se kdysi jmenovalo Ober--Leutensdorf. Bylo to všechno jako z milované Jedličkovy knihy.

Revoluční plnovous
O čem se u Jedličků přednášelo? Hodně o literatuře. Jedlička hlasitě komentoval knihy, které právě četl, a bylo jich mnoho. Jeho analýzy a postřehy byly přesné. Často byl velice kritický, až mě to někdy mrzelo. Když se objevila na českých knihkupeckých pultech kniha o kybernetice - napsal ji Norbert Wiener a vůbec již netuším, jak se jmenovala - Jedlička byl nadšen. Starý mistr změnil slovník, zavaloval nás nesrozumitelnými termíny, pamatuji si na hrozivou "redundanci kódů". Ale po uklidnění následovalo pár neuvěřitelných lekcí o Máchovi či Dostojevském. Jak se blížil rok 1968, byly debaty stále političtější. Na rozdíl ode mne Jedlička vše sledoval, a to nikoli jako loutkové představení, ale jako zásadní dění. Čím dál více se angažoval. Byl stále revolučnější, nechával si dokonce narůst revoluční plnovous. Milovník absurdity náhle vše bral vážně.
Symbolická byla silvestrovská oslava roku 1967. Jedlička seděl jako král na starosvetsky zprohýbané pohovce, posypával se popelem z cigaret, poléval ubrus kávou a s ruměncem na tváři horlil, stavěl svět a bořil ho. Byl plný síly a nadějí. O půlnoci jsme si připíjeli jako na prahu nového věku. Z Koldomu jsme šli všichni pěšky a Jan Anděl zase jednou rozehrál své recesistické divadlo. Prodíral se omrzlými keři růží, řval ruské povely, útočil a hlavně si notně přihýbal z lahve s nápisem Stoličnaja. Na světle jsme zjistili, že má zakrvácený obličej. Mávl nad tím blahosklonně rukou. V nej divočejším silvestrovském snu by nás nenapadlo, jak to bylo symbolické.
Přišlo pražské jaro, které vyvrcholilo Prvním májem. Zatímco v Praze se pochodovalo pod laskavým dohledem lidské tváře socialismu, hrdinové práce, sokolové, milice a hippies svorně vedle sebe, v Litvínově to vypadalo jinak. Z jednotlivých vsí vycházely malé průvody s rudými prapory a transparenty. Myslím, že právě tohle Josef Jedlička neviděl. Jistě byl na nějakém mítinku, zatímco já seděl v hospodě a poslouchal nadávání horníků, kteří vzpomínali na Gottwalda...

Na slova nebyl čas
Pak jsme se vídali stále řidčeji. Z muzea se stalo centrum kontrarevoluce, jak bylo později označeno. Když na scénu vtrhly tanky, místo za rodiči jsem se rozjel do Litvínova, za Jedličkou. Tentokrát nemluvil. Přednáška se nekonala, snad na slova nebyl čas. Netušil jsem, že nastala doba zkoušek a že Jedlička balí. Nedaleko Koldomu stáli sovětští regulov-číci, měli asijské tváře a připomínali nedospělé chlapce navlečené do uniforem. Rozloučili jsme se, jako kdybychom se měli sejít co nejdříve. Nesešli jsme se nikdy.
Vždy jsem si myslel, že odešel ze strachu. Zdál se mi vyděšený. Později jsem vytušil, že odešel ze své vlasti proto, že v ní už nechtěl žít. Třeba v jasnozřivém poznání několika hodin uviděl to, co jsem já musel prožít během více než dvaceti let, kdy jsem neslyšel jeho hlas. Pak jedné adventní noci, velice studené a nevlídné, zazvonil v ateliéru telefon. Byl to Josef Jedlička. Jeho hlas jsem poznal, jen se mi zdálo, že se mu třese. Z toho, co jsme si více než hodinu povídali, nesmí uniknout nic kromě jediného: Jedlička mě prosil, abych mu pomohl svědčit o tom, jak mu normalizační spisovatel, neslavný převyprávěč dětských knih, ukradl rukopis Života pána Ježíše Krista a vydal ho pod svým jménem. Byl to Josef Volák, jediný, který tak úspěšně přežil kontrarevoluční masakr v Litvínově. "Je to podvodník! Musím ho zničit." To už jsem Jedličku poznával. Rukou se ho netknu... "A hlavně přijeďte!"
Měl jsem, a mohl jsem, sednout okamžitě do vlaku a jet, ale to jsem ještě neuměl - jako bych stále byl v předchozích časech, ze kterých Josef Jedlička odešel. Za pár dní jsem dostal Jedličkův dopis s opakovaným pozváním. Písmo bylo roztřesené. Za dalších několik dní přišlo parte. Jak mi napsala Viola Jedličková-Fischerová, krátký dopis pro mne obsahoval poslední řádky Jedličkova života. Uchovávám je dodnes založené v knize Kde život náš je v půli se svou poutí...

VÁCLAV VOKOLEK, A2 22/2016, str. 8, autor je spisovatel.