Učební text, vycházející z mnohaletých výukových zkušeností, navazuje na Šlesingerovy Základy latinského jazyka pro posluchače teologie (Karolinum) a vytváří potřebný mezistupeň k četbě textů z oboru teologie; jejich různé typy, nejvíc známé texty liturgické, jsou bohatě zastoupeny v příkladových větách. Gramatické výklady pokrývají dvousemestrální kurz (stavba věty jednoduché: významy pádů, infinitivní vazby, participia – stavba souvětí: druhy vedlejších vět, souřadné spojování a hypersyntax) a nabízejí praktickou gramatickou příručku pro budoucí četbu. Citujeme jeden z posudků: Autor „má vzácný dar i při složitějších výkladech studenta opravdově zaujmout. Šimandlova práce je kvalitní, hodnotná a obsahuje celou řadu inovativních prvků. Tak máme před sebou vzorovou učebnici, která má plnou šanci být přijata s nejvyšší pozorností.“

Učebnice Latinská syntax od J. Šimandla navazuje na učební text M. Šlesingera Rudimenta linguae latinae ad usum Sacrae Theologiae studiis deditorum, Formarum doctrina, Praha, Karolinum 2007, a představuje didakticky značně originální přístup k dané tematice, jehož některé konkrétní formy by se v mnohém směru daly uplatnit když ne ve výuce latinského jazyka jakožto oboru, tedy určitě jako podpůrného cizího jazyka mnohých oborů humanitních či přírodovědných - anebo i širokého spektra jiných současných i historických jazyků, hlavně ovšem indoevropské provenience.
Tento originální přístup se manifestuje hned v několika rovinách. My se v našem posudku především soustředíme na odbornou rovinu lingvistické analýzy, v jejímž rámci je kniha rozčleněna do 14 sekcí se dvěma praktickými dodatky. Začíná se pády a studentu se nabízí výčet funkcí šesti latinských pádů - v konfrontací se sedmičlenným systémem českým (jako osvěžující inovaci bych navíc připojil jednoduchou tabulku, kolikačlenné jsou pádové systémy v hlavních evropských jazycích).
Následují čtyři lekce věnované latinským jmenným tvarům slovesným, v kterých se probírají čtyři důležité specifické syntaktické rysy latiny, kterými se tato liší od češtiny (vazby infinitivní, gerundivní a gerundijní a tzv. ablativ absolutní u participií). Čím více se v procvičování těchto lekcí uplatní dril, tím lépe pronikne žák do latinské syntaxe. J. Šimandl je si toho plně vědom a činí tak v dostatečné míře a s dostatečnou dávkou argumentační invence.
Tuto část syntaxe, orientovanou na slovní druhy, uzavírá autor v 6. lekci výkladem o „postrachu" latiny, konjunktivech. Ty jsme v průběhu našeho raného, spíše předhistorického než historického vývoje v češtině ztratili (zčásti jsme je nahradili tzv. kondicionálem), ale latina konjunktivy zachovala v nemalé míře (někdy dokonce navíc rozšířila jejich působnost a uplatnění, např. v tzv. nepřímých otázkách, jak ještě uvidíme). Neslovanské moderní jazyky se zatím konjunktivů plně nevzdaly, ale jejich germánská část k tomuto stavu, jak se zdá, rovněž směřuje.
Jak mnoho latina na konjunktivech lpí, ukazuje J. Šimandl v druhé polovině syntaktických lekcí (zvi. 7.-9.), věnovaných hlavně latinské větné syntaxi a jmenovitě systému latinských vedlejších vět. Zde je jeho výklad více tradiční, ale ani tu neztrácí autor ze zřetele, že výčet jednotlivých typů vedlejších vět, který je poměrně standardní ve všech evropských jazycích a většinou obsahově kopíruje klasickou latinu, představuje druhou velkou oblast latinské syntaxe, kterou musí učitel kvalitně vyložit a důkladně na příkladech procvičit.
Její nejdůležitější součástí je tzv. consecutio temporum, souslednost časů, jejíž poměrně složitý systém se vytvořil v klasické latině a přežívá dosud do jisté míry hlavně v románských jazycích, ale v plné míře se uskutečňuje právě v latině klasické hlavně na komplexu konjunktivů šesti slovesných časů (příp. i některých časů indikativních). J. Šimandl si důležitost této problematiky opět plně uvědomuje a procvičuje latinskou časovou souslednost, češtině a slovanským jazykům zcela cizí, nejen např. v lekci č. 8, věnované tzv. nepřímým otázkám (které se v klasické latině víceméně povinně pojí s konjunktivem, v čemž je klasická latina v indoevropském jazykovém světě jev téměř unikátní), ale i v celé řadě dalších latinských vedlejších větných konstrukcí. J. Šimandl je tu opět patřičně náročný a metodologicky pozoruhodně vynalézavý - a má vzácný dar i při složitějších výkladech studenta opravdově zaujmout.

Šimandlova práce je kvalitní, hodnotná a obsahuje celou řadu inovativních prvků. Tak máme před sebou vzorovou učebnici, která má plnou šanci být přijata s nejvyšší pozorností.

Z recenzního posudku: Prof. dr. Antonín Bartoněk, DrSc.