Autobiograficky laděná povídka Pouť do Země východní bývá mnoha literárními historiky považována za prolog Hry se skleněnými perlami. Hesse ji začal psát v roce 1930, v době, kdy velké naděje na lepší duchovní uspořádání společnosti po první světové válce pomalu braly za své. Povídka reflektovala autorův pocit osamění a zmaru i rozchod s přítelem a duchovním učitelem Gustavem Gräserem považovaným za "Gándhího Západu".

Ústředním motivem je hledání ideálu, potřeba mravní zralosti a podřízení života jednotlivce nadosobnímu celku. Vypravěč, bývalý hudebník H. H., prožívá osobní krizi. V prázdnotě života beze smyslu vzpomíná na dobu, kdy se jako člen tajného Bratrstva vydal na Východ, vstříc světlu a zázraku. Jejich společná pouť byla cestou prostorem i časem, na hraně snu a skutečnosti.

Působivý, poetický styl, umné proplétání motivů a postav reálných i literárních činí z povídky mimořádný klenot.