V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století bylo kvůli povrchové těžbě uhlí zlikvidováno jedno z nejcennějších historických měst severních Čech. Náhradou za starý vznikl nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, ale nakonec se stal symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu.
Kniha Most do budoucnosti plasticky vypráví o životě ve starém Mostě v dekádách po druhé světové válce a zprostředkovává diskuse a vyjednávání, které předcházely rozhodnutí o jeho zbourání, i ty, v nichž se rozhodovalo o charakteru nového města. Klíčové aspekty poválečných dějin Mostu autor zároveň vsazuje do kontextu myšlenkových i sociálních proměn v Československu i v Evropě 2. poloviny 20. století. Původně středověké město pohlcované velkolomem nebo betonová architektura nového Mostu tak pro čtenáře nezůstávají jen nesmyslnými projevy komunistické diktatury. Autor ukazuje, že jim můžeme porozumět, zapojíme-li je do kontextu vysídlení Němců a odcizení mezi lidmi a přírodou v českém pohraničí, produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů, či někdejší přesvědčivosti vize racionálně plánovaných měst.
Demolice starého a výstavba nového Mostu představuje pro kulturně historickou paměť naší země hluboké trauma. Toto konstatování už dnes nejen v rámci společenských věd patří mezi ohraná klišé. Je proto zarážející, že se dosud s tímto traumatem nikdo zevrubněji - tedy skutečně věcně a nesentimentálně - nepokusil vypořádat a představit celé téma v širších souvislostech. Překvapuje to tím víc, že některé obory, jako například památková péče, demolici historického Mostu dodnes živě prožívají jako své stavovské memento. Proto nelze než přivítat skvělou monografii historika Matěje Spurného, a to tím spíš, že nejde jen o "splnění povinnosti" vůči významné tragické kapitole našich kulturních dějin, ale skutečně o výborně napsanou a z hlediska poznání naší novodobé historie mimořádně přínosnou knihu.
Krom suverénně zvládnutého "historického řemesla" (informační nabitost, korektní a bohatá práce s prameny a literaturou, promyšlená struktura výkladu a jeho srozumitelnost) patří mezi hlavní hodnoty práce celkový zvolený přístup - aniž by ztratila jasné hodnotové ukotvení, je kniha velmi věcná a nepředpojatě předkládá čtenáři vysvětlení a širší souvislosti i u těch událostí a rozhodnutí, které jsou z dnešního hlediska - jistě právem - kritizovány a odsuzovány. Osud Mostu tu není představen jako primitivní produkt totalitní zlovůle, ale jako výslednice dobových historických zkušeností, dosažených vědeckých poznatků, ale i představ o světě, nadějí a snů. Díky tomuto nepředpojatému a v širším kontextu ukotvenému přístupu se v knize daří zobrazit daleko víc než jen příběh zkázy a znovuzrození jednoho konkrétního města - jde také, jak ostatně přiznává podtitul, o obecný příběh modern(it)y a jejích proměn ve 20. století a na druhé straně o konkrétní příběhy jednotlivých aktérů, kteří se na zániku a vzniku města podíleli, politiky počínaje, památkáři konče.
Mezi tyto "širší okolnosti" mosteckého příběhu patří i několik témat spadajících do oblasti dějin umění. Z pozice kunsthistorika lze nicméně práci Matěje Spurného hodnotit pouze do určité míry. Jde totiž především o historickou monografii, v jejímž příběhu hraje umění a architektura jen jednu z rolí a to zdaleka ne hlavní. Přesto lze konstatovat nejen to, že autor zachází s uměleckohistorickou problematikou korektně, ale dokonce že i v této oblasti otevírá (a diskutuje) nová a mimořádně důležitá témata.
Uměleckohistorické oblasti se kniha dotýká zejména ve dvou rovinách. První se týká problematiky urbanismu a architektur/ nového Mostu a jejich vazeb na soudobé modernistické zahraniční umělecké koncepce (zejména kapitola Utopie). O těchto pasážích platí, že autor se vědomě (a zcela pochopitelně) na čistě uměleckohistorickou půdu nepouští, nepokouší se o podrobnější urbanistické nebo architektonické analýzy a koncepce dobových urbanistů a teoretiků architektury uvádí především jako součást širších dobových úvah o ideální podobě lidského soužití ve městech. Z hlediska výkladu je zvolená proporce adekvátní, obsahově jde o pasáže korektní, a přestože z kunsthistorického hlediska text nic nového nepřináší (ani nechce), jsou pro historika umění zvolená perspektiva a zasazení dobře známých projektů a tezí do širších souvislostí osvěžující a podnětné.
Druhá zásadní pasáž, která souvisí s dějinami umění, se týká rostoucího hnutí za záchranu Mostu a související role státní památkové péče (jde zejména o podkapitolu Na obranu starého města). Zde kniha nevyhnutelně vstupuje na půdu dějin a částečně i teorie památkové péče. Činí to nicméně způsobem, který je nesmírně podnětný. Nejde jen o to, že v této míře podrobnosti dané téma u nás dosud nikdo nezpracoval. Některé otázky jsou u nás dokonce v představené hloubce diskutovány vůbec poprvé a nabídnuté odpovědi jsou jiné, než jaké nabízí se všeobecně sdílený diskurs. Příkladem je pasáž o rozdílných kořenech památkového a environmentálního hnutí, která přesvědčivě vyvrací u nás silně zakořeněnou tezi, že památková péče a ochrana přírody jsou blízcí souputníci a tvoří dvě strany téže mince. Jde o jedno z míst, kde má kniha velký potenciál vyvolat v rámci konkrétního oboru živou debatu a nastartovat jeho potenciální zajímavou reflexi. Je sice škoda, že k ní památková péče nedospěla sama, ale to je koneckonců možné brát jako další potvrzení o kvalitě hodnocené knihy.
Kniha je podle mého názoru skvělá a záslužná nelze než jí přát, aby měla úspěch u čtenářů. A také aby po půl století od doby, kdy byl osud starého Mostu zpečetěn, pomohla tento velký balvan českých novodobých dějin konečně posunout někam dál.
Z recenzního posudku: Mgr. Jakub Bachtík
Autor nemá potřebu se vymezovat, vyřizovat si ideologické účty, zároveň režim neadoruje, ani za ním nostalgicky nesmutní. Pozoruje jednotlivé etapy státního socialismu, „jenž co do dominantních diskurzů ani co do praxe netvoří tak homogenní éru, jak by se mohlo zdát na základě vnějších (čistě politických) atributů. Likvidace a budování Mostu, v níž se odráží charakter poststalinské éry, reformního socialismu i normalizace, může k takovému zpřesnění napomoci“ (s. 105).
Sixtus Bolom-Kotari (Český časopis historický 4/2019)
Starý Most zmizel, zmizelo i vytěžené uhlí. Zůstaly jen problémy, které s sebou dodnes vlečeme. Kniha Matěje Spurného se zabývá naléhavými tématy, diskutuje a k diskusi provokuje. Nepřináší povznášející čtení. Poukazuje na setrvačnost technokratického myšlení a omezené možnosti obrany „měkkých“ hodnot. Snad všechny argumenty proti technokratické zvůli byly už dávno a přesně formulovány, nezbývá však, než je znova a znova opakovat.
Jan Klápště (Dějiny a současnost 7/2016)
Základní osou Spurného uvažování je hledání zdrojů legitimity pro tak extrémní kulturní čin, jakým je zrušení a úplné fyzické zničení významného regionálního centra s historií od 13. století. Autor nenechává čtenáře na pochybách, že to považuje za brutální barbarství, nedovolí mu ale, aby se spokojil se znechucením a odporem vůči pachatelům. Myšlenkový svět sociální a socialistické modernity byl nesen vírou v technologický pokrok, který přináší osvobození, ozdravení a lepší život pro všechny, byť si za to vybírá daň v podobě destrukce, zprvu pociťované jako estetická a později jako ekologická deprivace.
Milena Bartlová (
A2larm, 14. 6. 2016)
Autorova práce je podložena pečlivým studiem pramenů a vychází z idealistických pohnutek, které se ale pojí s přehnaným schematismem. Zánik jednoho cenného města autor zmapoval poctivě a záslužně.
Jan Lukavec (
iLiteratura.cz, 20. 9. 2016)
Spurného práce představuje jeden z nejkomplexnějších příspěvků k uvažování o normalizaci. Především celý „socialistický experiment“ nahlíží v širším záběru – jako součást poválečného uvažování, které bylo vlastní i západním demokraciím. Víc než na represivní charakter socialistického stranostátu se tak Spurný soustředí na to, na čem zakládal svou legitimitu, s níž prosazoval i značně kontroverzní rozhodnutí – tedy na jeho vizionářství. Normalizaci pak autor interpretuje jako tzv. reflexivní modernitu, kdy se součástí dobového diskurzu stávají další, nejen objemově hospodářská hlediska, ale například i ochrana přírody a památková péče – což byl opět ozvuk západního trendu.
Eva Klíčová (Respekt č. 38, 19.–25. září 2016)
Most do budoucnosti je prostě lépe číst tak, jak se to doporučuje při čtení
Bible: najít si kapitolu s poutavým názvem, pustit se do ní, a když se ukáže být nepřístupná, klidně přelistovat někam dál. Stojí to za to. Čtenáři se pak začne skládat obraz světa, který je vlastně velmi současný: v technický pokrok a ekonomickou nutnost sice už nevěříme tak neproblematicky jako naši předkové, víra je to ale pořád silná. Na základě této naší „víry“ pořád spouštíme procesy se značně problematickými až katastrofickými důsledky. Nápravy jsme schopni jen dílčí – asi jako když se z celého města zachová jeden kostel.
Matěj Spurný nám umožňuje toto vše na základě poutavého historického příběhu hlouběji pochopit. Což je první krok k nápravě.
Adam Šůra, Gabriela Malinová (Český bratr 1/2017)
Co se týče struktury, působila z mého pohledu zajímavým dojmem hlavně volba kapitol, která na první pohled zaujme a baví. Plynulost autorových myšlenek, struktura výkladu a návaznost kapitol činí z knihy velmi čtivý příběh, který je však postaven na pevných metodologických základech historické vědy, bohaté pramenné základně a sekundárních zdrojích literatury. Text je často doplněn dobovými fotografiemi dokazujícími autorovo tvrzení buď o zcela zdevastované městské architektuře, či průmyslovém okolí Mostu (jedná se vždy o archivní fotografie z prostudovaných archivních fondů). Některé části knihy jsou obohacené o ústní sdělení pamětníků – např. dvorního socialistického architekta Václava Krejčího, který navrhoval sídlištní města v Ústeckém kraji a také nový Most. Velmi zajímavé jsou také přepisy archivních zdrojů souvisejících s tématem (např. dobové dokumentární filmy, záznamy z jednání ÚV KSČ k otázce výstavby nového Mostu, záznamy z kronik ohledně chování místních občanů aj.).
[…]
Na závěr bych ráda potvrdila, že autor rozhodně vyvrací vžité stigma „příběhu s jednoduchou pointou“ (s. 10), za který je výstavba nového Mostu v české společnosti i dnes stále považována. Faktorů, jež vedly ke zbourání starého a výstavbě nového města, uvádí Spurný několik. Přestože tím nejvýznamnějším bylo ložisko hnědého uhlí pod městem a jeho vytěžení, i přesto samotní obyvatelé a československá společnost vyjádřili souhlas s kroky socialistické vlády Je až s podivem, jak málo podobných knih v českém akademickém prostředí vzniká, o to víc mě těší snaha autora přiřadit knihu k environmentální historii, které by bezpochyby slušelo, kdyby základy položené Spurným byly začátkem větší diskuze o socialistickém přístupu k ochraně životního prostředí mezi léty 1948–1989. Kniha právem získává jen kladná hodnocení, a to včetně mého.
Pavla Kačmárová (Střed 2/2016)
Milovat svou zem a právem se nad ní dojímat – a zároveň pozorovat, ba přijímat její postupnou devastaci. Která se děje v paralelní realitě, mimochodem, ale přesto se zdá být „nevyhnutelná“, protože se „chceme mít dobře“, „patří k pokroku“ a „nedá se s ní nic dělat“. A stejně nevíme co ani jak, nebo máme pocit, že to nemá cenu.
Ale vždyť to je starý Most ve zpětném zrcátku. Příběh údajné modernity.
Most byl vyuhlen, kdežto krajina je postupně vyskladňována. V druhém případě naštěstí nejde o nevratný a smrtelně devastující proces s jezerem na konci; pesimistické je naopak pomyšlení, že může trvat donekonečna. Co bude za třicet let?
Jan Lipold (
Aktuálně.cz, 29. 3. 2017)
