Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.

Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu "být jako ostatní". A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň... Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.