Vývoj firmy Koh-i-noor Hardtmuth v průběhu 20. století byl vlivem ekonomicko-politických proměn velmi dynamický. Úspěšnou obnovu tužkárny po první světové válce vystřídala velká hospodářská krize, která celý podnik nesmírně poškodila. Propad exportu ve spojení s konkurencí tužkáren Grafo a Národní podnik obchodní a průmyslový na tuzemském trhu přinutily vrcholný management vytvořit množství dceřiných společností v zahraničí. Tato strategie se ukázala jako velmi úspěšná, takže před vypuknutím druhé světové války se podařilo tužkárnu Koh-i-noor Hardtmuth stabilizovat.
Vznik protektorátu a válečné události sice přinesly množství výrobních omezení, ale nebývalý růst poptávky po veškerém tužkárenském zboží umožnil růst obratu, produkce a počtu zaměstnanců, takže následky velké hospodářské krize se podařilo zcela překonat. Od roku 1943 je ovšem patrná opětovná stagnace v důsledku zhoršující se válečné situace.
Rok 1945 představoval zásadní mezník v dosavadním vývoji firmy, protože vlivem německé národnosti rodiny Hardtmuth a také kolaborace větve Herring-Frankensdorf s nacistickým režimem došlo ke znárodnění českobudějovické centrály. Nový centrální ředitel Josef Follpracht se snažil ve všech směrech navazovat na předchozí německé manažery a byl navíc schopen se alespoň prozatímně dohodnout s rodinou Hardtmuthů, která převzala dceřiné firmy v zahraničí.
Nástup centrálního plánování po únoru 1948 znamenal odchod Josefa Follprachta a jeho spolupracovníků z čela podniku, což znamenalo nenahraditelnou ztrátu. Národní podnik Koh-i-noor byl až do roku 1953 v rukou nepříliš schopných stranických funkcionářů. Neutěšenou situaci ještě prohloubila monopolizace zahraničního obchodu, takže ryze exportní odvětví ztratilo přímé spojení s obchodními partnery v zahraničí, kteří byli odkázáni na podniky zahraničního obchodu.
Příchod nového generálního ředitele Konráda Vrbky v roce 1953 znamenal částečné zlepšení situace v podniku. Vedení firmy se opětovně profesionalizovalo a vlivem postupného politického uvolnění se podařilo částečně navázat spojení se zahraničními partnery. Došlo také k ukončení rozsáhlých známkoprávních sporů s rodinou Hardtmuth a zahájení oboustranně výhodné spolupráce. Téměř dvacetileté působení Konráda Vrbky vyvrcholilo koncem šedesátých let 20. století, kdy díky ekonomické reformě získala firma kontrolu nad dovozem a vývozem tužkárenského zboží.
Následná normalizace po srpnových událostech roku 1968 zapříčinila změnu ve vedení tužkárny. Vývozní oprávnění bylo firmě znovu odebráno v roce 1977. O dva roky později došlo navíc k přičlenění velkého množství podniků nemajících žádnou návaznost na tužkárenskou produkci, čímž se dále snížila efektivita výroby. Přestavba v druhé polovině osmdesátých let 20. století vedla ke vzniku státního podniku Koh-i-noor Hardtmuth, čímž se tužkárna prakticky organizačně vrátila do podoby z roku 1948. Změny poměrů v roce 1989 umožnily privatizaci a následné převzetí firmy skupinou Gama pod vedením Vlastislava Břízy.
Kolektivní výzkum odhalil konkrétní manažerské strategie tužkárenských představitelů na pozadí ekonomicko-politických transformačních procesů ve 20. století. Výsledná publikace přestavuje důležitý příspěvek nejen k dějinám doposud opomíjeného tužkárenského odvětví, ale především k modernímu pojetí výzkumu v oblasti dějin podniků a podnikání tzv. business history.