DETAIL TITULU:
Poznámky o krajině
Severová Tereza
Centrum pro současné umění Praha 2023
brožovaná, 79 str.
ISBN 9788088386094
-
anotace
Poznámky o krajině jsou koláží složenou z úvah, poznámek, citací, fotografií a textů z výstav. Představují kompilaci podnětů o současné krajině, inspirativní nejen pro vizuální tvůrce, ale i pro všechny citlivé pozorovatele současného světa.
***
Základní charakteristikou epochy člověka je, že lidská činnost, čili lidstvo jako celek, se podílí na utváření podoby naší planety. Fakt, že byl antropocén prohlášen za novou geologickou éru Země, poukazuje na to, že si lidstvo připouští rozhodující podíl na podobě současného světa. To je moment, který zásadním způsobem určuje náš pohled na krajinu. Pozici člověka, jako pozorovatele přírodních jevů je potřeba přehodnotit.
***
Charakteristickým projevem antropocénní perspektivy je vnímání vlastního já a okolí ve vzájemné souvislosti. Roviny já, my, lidstvo, krajina, planeta, vesmír nejsou už jednoduše oddělitelné. Celý systém se problematizuje a staví znovu v různých významových kombinacích. Je to jako když se díváme sami na sebe, jak hledíme na krajinu. Vidíme obraz v obraze, uvědomujeme si vlastní pozici, zároveň je jaksi nevyhnutelná a nelze z ní jen tak lehce ustoupit. Pozorujeme se, jak pozorujeme. Jsme herci i kulisami zároveň.
***
Učíme se vnímat věci v souvislostech, opustit výklady světa vystavené na dichotomii člověk-příroda. Současné vidění krajiny provazuje vztah mezi lidským tělem, zažíváním, myšlením a přírodou, a i když vnímá tyto světy v těsném sepětí, jde stále o vliv jednoho na druhé. V krizi životního prostredí prochází zásadní krizí i člověk. Model krize muže být vnímán jako velmi vážný stav, smrtelná a apokalyptická hrozba, nebo jako "temná noc duše", trauma, které ale nakonec vede k splynutí s všehomírem, či dle aristotelovské tradice jako fáze dramatu, po níž dojde k rozuzlení. Současný pohled na krajinu je komplikovaný. Může za to celý řetězec znalostí, zkušeností a (sebe)reflexí. Je to složitá síť myšlenek a emocí, která nás v souvislosti s vnímáním krajiny provází. Stojíme na hranici mezi vnitřním a vnějším, hledíme do budoucnosti a současnost nám protéká mezi prsty.
***
Základní charakteristikou epochy člověka je, že lidská činnost, čili lidstvo jako celek, se podílí na utváření podoby naší planety. Fakt, že byl antropocén prohlášen za novou geologickou éru Země, poukazuje na to, že si lidstvo připouští rozhodující podíl na podobě současného světa. To je moment, který zásadním způsobem určuje náš pohled na krajinu. Pozici člověka, jako pozorovatele přírodních jevů je potřeba přehodnotit.
***
Charakteristickým projevem antropocénní perspektivy je vnímání vlastního já a okolí ve vzájemné souvislosti. Roviny já, my, lidstvo, krajina, planeta, vesmír nejsou už jednoduše oddělitelné. Celý systém se problematizuje a staví znovu v různých významových kombinacích. Je to jako když se díváme sami na sebe, jak hledíme na krajinu. Vidíme obraz v obraze, uvědomujeme si vlastní pozici, zároveň je jaksi nevyhnutelná a nelze z ní jen tak lehce ustoupit. Pozorujeme se, jak pozorujeme. Jsme herci i kulisami zároveň.
***
Učíme se vnímat věci v souvislostech, opustit výklady světa vystavené na dichotomii člověk-příroda. Současné vidění krajiny provazuje vztah mezi lidským tělem, zažíváním, myšlením a přírodou, a i když vnímá tyto světy v těsném sepětí, jde stále o vliv jednoho na druhé. V krizi životního prostredí prochází zásadní krizí i člověk. Model krize muže být vnímán jako velmi vážný stav, smrtelná a apokalyptická hrozba, nebo jako "temná noc duše", trauma, které ale nakonec vede k splynutí s všehomírem, či dle aristotelovské tradice jako fáze dramatu, po níž dojde k rozuzlení. Současný pohled na krajinu je komplikovaný. Může za to celý řetězec znalostí, zkušeností a (sebe)reflexí. Je to složitá síť myšlenek a emocí, která nás v souvislosti s vnímáním krajiny provází. Stojíme na hranici mezi vnitřním a vnějším, hledíme do budoucnosti a současnost nám protéká mezi prsty.