Dřív než jsem pochopila, že cokoli chtít je past, chtěla jsem napsat knihu. Nejdřív knihu o hledání smyslu života. Potom román o lásce. Později aspoň jedno dobrý kázání... Kniha, kterou držíte, je moje první kniha, ale vůbec bych ji bývala napsat nechtěla. Nicméně oproti proslovům na setkání rodáků nebo při příležitosti svěcení hasičské stříkačky, které potím s veškerým úsilím, se napsala sama. To neznamená, že bezbolestně nebo snadno. Ale že si vybrala cestu na světlo světa tak nějak mimochodem. Mimo těch opravdových věcí, co se paralelně děly v mém životě. A možná taky díky ní jsem je přežila. Když nebylo komu a jak vysvětlit. Když slova mezi lidmi selhávala. Když jsem spíš žila enjoy the silence a zvuky světa beze slov. Tehdy si tak tiše někde vznikala, protože její slova neměla nikomu nic vysvětlovat, jenom být... Na konci, když už boj končil, zdálo se, že by tahle slova tomu všemu mohla dát aspoň nějaký umouněný a rozpuštěný smysl. A tak kolem kostry deníku přibyla slova sesbíraná od zkušenějších. A celé se to začalo dít (díky mnoha skvělým lidem) až do okamžiku, kdy jste ji právě vzali do ruky vy. A na náhody farářka zkrátka nevěří.